Článek
Únava? Bolavé nohy? Kdepak. „Já byl úplně v pohodě, cítil jsem se fajn, já se ani moc nepotím. Čím je zápas delší, tím líp se cítím,“ vyprávěl s vítězným pivem v ruce.
Z vyrovnání se oklepali
Pravda, ani jemu nebylo do zpěvu, když se plzeňský titul zase na chvíli schoval v mlze po vyrovnávací trefě zlínského Filipa Čecha deset sekund před koncem základní části. „To by asi položilo každého, vždyť už mohlo být hotovo,“ přiznával Straka.
Ale chmury se ho nedržely dlouho. „Řekli jsme si, že to ze sebe musíme sklepat, všichni v kabině byli pozitivní. Neměli jsme žádné pochybnosti, i jsme se smáli a říkali si, že už to musíme dotáhnout do konce,“ popisoval atmosféru v kabině před prvním prodloužením.
Plzeň si šla za štěstím
Bylo jasné, že rozhodne drobnost. Jeden detail, jedna chybka, která by jindy v sezóně zůstala nepovšimnuta. „Prostě jsem si říkal, že buď je mi to souzené, nebo ne. Bylo to o štěstí, ale my si za tím šli,“ říkal Straka.
Až jeho nenápadný nápřah rozhodl, že se poprvé v historii bude s mistrovským pohárem slavit v Plzni. Po 21 letech od finále s Trenčínem, které Straka jako jediný z aktivních hráčů pamatoval, už Indiáni porážku nedovolili.
„Nemohlo být krásnějšího utkání, ať by dopadlo jakkoliv. Sedmý zápas, druhé prodloužení, co můžete chtít víc? Ale tohle je pecka,“ říkal a na jeho zarostlé tváři se rozhostil široký úsměv.
