Článek
"Po debaklu v Mnichově jsme si spravili chuť. S Bayernem jsme neměli nikdo svůj den, zato doma s Mohučí to byl koncert. Mohli jsme dát klidně osm gólů a nikdo by se asi nedivil. Soupeř nebyl tak špatný, ale my jsme hráli opravdu dobře. V takové pohodě jsme si nezahráli fotbal, ani nepamatuji. Diváci to také patřičně ocenili. Přišlo jich skoro osmdesát tisíc a výborně se bavili. Bayern je odpuštěn.
Pár slov k průběhu zápasu. Od první minuty jsme na soupeře vletěli. Hodně se projevilo, že Tomáš Rosický hrál poprvé od začátku a byl v pohodě. Hlavně dopředu to bylo znát. Režíroval naši hru, vymýšlel, neustále chtěl míč a měl ho také velmi často. Rozděloval nám perfektní přihrávky, prostě Rosa, jak má být.
Mohučská tvrz povolila po necelé půlhodině, když se trefil Smolarek. Můj gól přišel asi deset minut po přestávce. Centr ze strany poslal Ricken hlavou do břevna a já ho pak už jen hlavou uklidil do branky. Ricken se pak trefil sám asi čtvrt hodinky před koncem.
Když jsem řekl, že to bylo na osm gólů, mluvím pravdu. Sám jsem mohl dát ještě asi čtyři, a to mluvím jen o vyložených šancích. Jednou jsem nastřelil břevno, pak jsem dostal míč na dlouhou nohu, ale usměrnil jsem ho mezi tyče. Gólman střelu vyrazil, ale já se dostal k dorážce, jenže on mi ji znovu zlikvidoval. Další dvě hlavičky mi brankář nebo obránce vyrazili z brankové čáry.
O méně slibných pokusech ani nemluvím. Ne že bych byl nespokojený, ale ještě jednou mi to tam mělo spadnout. Tolik šancí jsem sám už dlouho neměl a jako mužstvo jsme si jich vytvořili tolik, jako se nám to nepovedlo za pět zápasů. Ale nebudu naříkat. Podstatné je, že jsme vyhráli a už se nemusíme bát boje o sestup. Naopak, pokud budeme hrát jako proti Mohuči, můžeme se ještě zamíchat do bojů o pohárové příčky. O tom se nám před jarním startem ani nesnilo."
