Článek
Užíváte si sparťanské kralování extralize?
Už na začátku sezóny bylo jasné, že mančaft je podle jmen silný, ale zažil jsem několikrát skvělé týmy na papíře, které pak na ledě nefungovaly. Ve Spartě si to letos ale všechno sedlo. Daří se nám dávat hodně gólů, hrajeme ofenzívně a prosazují se všechny lajny. Nálada je perfektní, bylo by divné vyhrávat a být ve stresu.
Věřil jste, že vy osobně u toho můžete prožít druhou mízu?
Doufal jsem, že ještě něco takového přijde, jinak bych už hokej nehrál. Nejsem typ, který by to rád někde doklouzal a tak nějak potichu odešel ze scény. Pořád doufám, že se mi ještě podaří něco velkého vyhrát, a hokejem se teď opravdu bavím. V kabině je velká pohoda, ale rozhodující chvíle sezóny teprve přijdou.
Máte vysvětlení, proč tak dobře funguje vaše spojení s Petrem Tonem?
On je typ hráče, kterému když dobře nahrajete, tak prostě umí dát gól. Toňák je střelec a já mu ty šance chystám, v tom k sobě pasujeme. Podobně jsem to měl dřív s Bubákem (Jan Hlaváč – pozn. aut.) nebo Zelím (Jiří Zelenka), ten taky trhal sítě. S Tonem jsou si podobní i v tom, že někdy nejsou vidět celý zápas a pak si člověk přečte v novinách, že dali dva góly. Byli tam, kde měli být.
Když si vyhovíte na ledě, rozumíte si i mimo něj?
S Toňákem jsme si vyloženě sedli a s Bubákem jsme už léta dokonce nejlepší kamarádi. U mě je ten hokejový i člověčí soulad asi nutný.
Odráží se vaše hokejová pohoda i v tom, jak se chováte doma?
Tak trochu to jsou spojené nádoby, i když během let jsem se snad naučil tyhle věci oddělit. Děti přece nemůžou odnášet, že je táta dřevák. Nejde všechny problémy z ledu tahat domů. Když se ale vracíte z práce dobře naladěný, tak je příjemněji i doma.
Jak se stalo, že se vaše dcera objevila v hokejové Spartě?
Bohužel Nikču už taky pohltilo rodinné prokletí. Začínala s krasobruslením, jenže ji přitahoval kolektiv, a tak teď hraje hokej s kluky za třeťáky. Chodí sice už do páté třídy, ale jako holka může nastupovat v mužstvu o dva roky mladším. Já z toho úplně nadšený nebyl, spíš jsem ji viděl jako krasobruslařku, ale všichni v rodině říkali, ať dělá, co ji baví.
Takže vás nakonec přesvědčili?
Chviličku jsem vzdoroval a pořád jí podsouval, ať zkusí ještě krasobruslení, že je to pro holky lepší. Že hokej občas bolí, že tam někdy dostane ránu, ale nedala se zviklat. Chvilku na mé přání zkoušela dělat obojí, ale to nešlo, i když jsem tvrdil, že bruslení je jenom jedno.
Zjistil jste, že není?
S těmi zoubky to je úplně jiný pohyb než v kanadách. Nakonec Nikča jasně řekla, že už se jí krasobruslit nechce, a musel jsem se smířit s tím, že máme doma hokejistku. Individuální sport asi pro ni nebyl. Chápu ji, i porážky se lépe snášejí v kolektivu.
Jak prožíváte její zápasy?
Rozhodně netrpím tolik, jako když se dívám na syna. Tomu je šest, hraje od loňska a od něj samozřejmě čekám daleko víc. Ale je to o nervy, protože je to někdy lempl. Zatímco Nikča je do hokeje zapálená a hlavně poctivá bojovnice, tak Tomáš se na to někdy nesoustředí a jde si jen tak zahrát. Kolikrát to na ledě odflákne a to je něco na mě, pak rudnu.
Takže veškerý volný čas trávíte u hokeje?
Hodil by se mi asi byt v holešovické hale, stejně jsem tady skoro celý den. Skončím svůj trénink, vezmu děti a jsem s nimi na zimáku celé odpoledne. Pak třeba hrajeme, to chtějí děti zase vidět, takže někdy všichni přijíždíme domů až pozdě večer. Když už je toho hodně, tak jede manželka nebo děda, zatím mě ale docela baví pozorovat hokejový růst našich malých.
Byla pro ně vůbec jiná volba než Sparta?
Upřímně, my bydlíme v Hostivicích a měli bychom to nejblíž na Kladno. Trošičku jsem o něm uvažoval, ale děti se chodí dívat na moje zápasy a fandí samozřejmě Spartě, takže mi přišlo logické pokračovat v tradici. Znám tady všechny trenéry, většina z nich jsou moji bývalí spoluhráči, takže i v tomhle směru je pro mě všechno jednodušší.
