Henrymu jsem dokázal, že chytat umím. Pomohlo i kung-fu, říká nejlepší brankář extraligy Kašík

Kdyby mi tohle někdo předpověděl po mizerném začátku, kdy se mi vůbec nedařilo, absolutně bych mu nevěřil. Vždycky jsem koukal v televizi, jak Jágr, Červenka a další hvězdy přebírají různá ocenění, a teď jsem byl u toho přímo na pódiu taky. Získat souběžně trofeje nejlepšího gólmana i pro nejúspěšnějšího nováčka je naprosto super.

Někdy od půlky ledna mi vyšlo prakticky všechno, na co jsem sáhl. Přitom na začátku, když jsem se vrátil z hostování v Olomouci, jsem dost těžce nesl, že prvních dvacet extraligových kol na mě místo ve zlínské brance nezbylo. Zacloumalo mi to psychikou, dřív jsem skoro vždy byl prvním gólmanem. Hodně mi pomohla mamka, která mě v té situaci hrozně moc podporovala. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se z úplného dna vyšvihl až na vrchol.

Když jsem o zápas dřív seděl na tribuně, jeden z třineckých fanoušků se posmíval, že toho asi moc neumím, když jsem jen v hledišti. Byl plešatý, měl bradku a podle nápisu na dresu se jmenoval Henry. Já se s ním do slovních půtek nepouštěl, ale v duchu jsem se zapřisáhl, že udělám všechno pro to, abych mu dokázal, že chytat umím. Mockrát jsem si pak na něj vzpomněl, když jsem se do branky vrátil a sérii se nám povedlo otočit. Věřil jsem, že Zlín může skončit v extralize hodně vysoko. Ale že budu v brance, když vyhraje v play off osm z posledních devíti zápasů, to pro mě byla fantazie.

Hrozně. Pro mě to bylo daleko těžší než chytat. (úsměv) S přestávkami na spánek jsme to táhli asi šest dní. Nakonec mi ale nebylo špatně ani z doutníků, ani z alkoholu. Jen jsem skoro úplně přišel o hlas. Bylo fantastické vidět, kolika lidem jsme triumfem v extralize udělali radost. Bylo potřeba se s nimi o ni podělit. Mistrovský pohár patří celému Zlínu.

Podepsal jsem novou dvouletou smlouvu. Řadím se ke zlínským patriotům, chci mužstvu pomoct při obhajobě titulu. Mojí ambicí je stát se tam na nějaký čas brankářskou stálicí.

I mě pochopitelně láká zkusit v budoucnu zahraniční angažmá. KHL uznávám jako nesmírně kvalitní soutěž, avšak za nejlepší školu pro gólmany pokládám finskou ligu.

Ano. Zachytat si v ní je samozřejmě mým obrovským snem. Nerad bych ale něco zakřikl.

Prošel jsem všemi mládežnickými reprezentacemi, mám za sebou šampionáty osmnáctiletých i dvacetiletých. Moc rád bych si pochopitelně zachytal taky v seniorském národním mužstvu. Byl bych šťastný i za nominaci k tomu nejposlednějšímu přáteláku.

V pěti letech jsem začínal jako bek. Dodnes si pamatuju, jak jsem v Rožnově dal gól. Někdy ve třetí třídě mě trenér postavil do branky a mně se to tam zdálo strašně těžké. Přesto jsem vydržel, a byť jsem si občas říkal, že to kluci v poli mají lehčí, nikdy jsem toho nelitoval.

Myslím, že se dokážu vyrovnat s obrovskou zodpovědností. Musím ovšem konstatovat, že v této sezóně jsem rozhodně sám na ledě nebyl. Kluci mi obětavostí a důslednou obranou strašně moc pomáhali, v defenzívě jsme si počínali jako skutečný tým. Pamatuju si, jak jsem se při zlínském titulu před deseti lety namotal jako kluk na led a v duchu si přál, abych si s těmi hráči někdy zahrál v jednom mužstvu. Je skvělé, že se mi to povedlo, a zažil jsem i tu mistrovskou euforii.

Hlavně Petr Leška mě občas v něčem usměrní a já se možná zatvářím kysele, avšak zpětně musím uznat, že má skoro vždycky pravdu. Hrozně moc si vážím i zlínských ikon bratrů Hamrlíkových. Martin je skoro můj soused a trochu mě mrzí, že si ještě o rok kariéru neprodloužil a neslavil teď jako hráč s námi. Několikrát mi ale moc pomohl, když se mi zrovna nevedlo a nebyl jsem na tom psychicky dobře. A Roman mi zase vozil z Kanady kvalitnější brankářskou výstroj, než se dala koupit u nás. Oběma jsem za to moc vděčný.

Rozhodně. Trénoval ho jeden známý u nás v Malenovicích, kde bydlím. Příprava s ním mi hodně prospěla, na rozdíl od spousty dnešních dětí mi třeba gymnastika nedělala problémy. A navíc se umím ještě i při napadení bránit.

Říkám tomu, že si udělám svůj svět. Při obědě si pořádně naložím na talíř, nejraději mám bramborovou kaši a kuře. Pak si jdu zhruba na dvě hodinky ještě zdřímnout, pak následuje pořádná rozcvička.

Plácnu si tam v podstatě cokoli. Nikdy ale nezapomenu na svoje číslo, českou vlajku a klubový znak. Mám tam pokaždé i určité iniciály, ale nechám si jako tajemství, komu patří.

Když jsem byl v Olomouci, tak si tam takhle hokejky popisoval Roman Rác a já to od něj odkoukal. Mám tam napsáno třeba bojovat, pokora nebo dřít, motivuje mě to k vyššímu úsilí.

Stoprocentně. Už jsem se u zlínských Devils ohlásil. Hrozně moc chci se Zlínem letos konečně vybojovat in-linový titul, nebylo by špatné mít mistrovský double.

Pro mě to znamená hlavně se dobře najíst. (smích) Důležité jsou ale samozřejmě i mezilidské vztahy, utužujeme je pravidelnými nedělními rodinnými obědy.

Mám ho asi půl roku a hodně jsem si na něj zvykl. Už bych ho asi nikomu nepůjčil. Leckdy je to lepší společník než ženská. (smích)

Momentálně ani nemám, koho bych si vzal. Možná ale na nějakou vhodnou partnerku, s níž bych chtěl být, záhy narazím. Nechávám tomu volný průběh. Do ženění se však skutečně nehrnu, minimálně takové čtyři roky mám ještě rozhodně čas.

Když nejsem na procházce se psem, rád si zajdu do kina na dobrý film. A je o mně známo, že hodně času trávím u playstationu. Momentálně jsem si však dal delší pauzu, napětí a vzruchu bylo v play off totiž požehnaně.

Ve Zlíně jsem vystudoval strojní průmyslovku a docela mě to bavilo. Těžko se však k tomu budu po skončení kariéry vracet, protože ten obor jde strašně rychle dopředu. Asi se budu muset zajistit hokejem...