Teď je trofej sladší. Zdobí ji titul, přiznal nejlepší gólman extraligy Francouz

Teď je ve mně ještě ta bezprostřední mistrovská euforie, ale začíná mi docházet, že jsme pomohli splnit sen mnoha generací litvínovských fanoušků. Poprvé mi to docvaklo, když jsem při oslavách ve městě mluvil s lidmi, kteří říkali, že na titul čekali třicet čtyřicet let. Pak jsem viděl slzy v očích Martina Ručinského i Jiřího Šlégra a byl jsem z toho naměkko.

Nejintenzivnější to bylo hned po zápase na třineckém ledě. Cítil jsem obrovskou euforii a taky úlevu. Tam přišly i neopakovatelné okamžiky, jako když jsem sotva zvedl nad hlavu těžký mistrovský pohár nebo chvilka objetí s rodiči.

Byli na mě pyšní, to nešlo nevidět. Do Třince dorazili poprvé v sérii, na předchozí zápasy tam nejezdili, protože z Plzně je to hrozně dlouhá cesta. Po prohře doma v šestém finále jsem ale mámě řekl, ať jedou, že nás čeká zápas, na který budeme dlouho vzpomínat. A jsem moc rád, že u toho byli. Jsem hodně fixovaný na rodinu, palce mi držela sestra a fandily i babičky.

Udržet formu je pro brankáře asi to nejsložitější. Nejtěžší chvilku sezóny jsem paradoxně zažil asi v reprezentační bráně, když mi Švédové v polovině listopadu nasypali ve druhé polovině utkání šest gólů. Celé extraligové play off jsem se cítil hodně dobře, i když pro člověka je psychicky únavné, jak se každé utkání hraje nadoraz. Gólman to má o to náročnější, že stačí, aby mu nevyšel jeden zápas, a může jít všechno do kytek.

To nadšení z hokeje, které se od začátku sezóny usídlilo v litvínovské kabině a rostlo tím, jak se nám dařilo. Byli jsme vnitřně hrozně silní a měli jsme obrovskou touhu něco pořádného dokázat. Právě tím týmovým projevem jsme uhráli i sedmý zápas série o titul, když Třinec předtím odvrátil dva mečboly. Právě ten duel o všechno byl parádním zážitkem, hlavně proto, že jsme ho vyhráli. Lidi mají rádi příběh Popelky a tou jsme proti bohatému Třinci byli.

Nechci své zásluhy přeceňovat, Litvínov byl silný jako tým. Celou sezónu to šlapalo a v play off jsme se ohromně semkli. Kouzlo bylo i v trenérech, protože jsou opravdu přísní, a kdykoli viděli závan polevení, nebrali si servítky a tvrdě jsme to od nich slyšeli. A to nám hrozně pomohlo, nenechali nás zpychnout.

Museli jsme si to přece užít, v Litvínově na titul všichni čekali děsně dlouho. Taky mě ale na nějaký čas přemohla únava. Po noční cestě z Třince a ranní oslavě na litvínovském zimáku jsem skoro celý pátek prospal, ale pak jsem se do toho pustil znovu. Sice z Litvínova nepocházím, ale prožil jsem tam tři skvělé roky a už tam mám i kus srdce.

Tehdy jsem byl ze všeho ještě docela vyjukaný, teď se cítím hokejově vyzrálejší a považuju se i za dospělejšího. Před dvěma lety jsem vlastně ani nevěděl, jak jsem k té ceně přišel. Měl jsem z ní radost, ale ta letošní je vyloženě odmakaná a sladší, protože ji zdobí ten titul.

Samozřejmě bych si přál být u toho, když se teď bude hrát šampionát v Praze, ale náplast v podobě titulu je taková, že se s tím srovnám. Beru to fakt v klidu a jsem realista. Když jsem viděl, jak výborně chytali v přípravě Kuba Kovář i Saša Salák a k tomu navíc teď přijel ze zámoří Ondra Pavelec, tak si myslím, že ta trojice pro mistrovství světa je vybraná dobře.

Vždycky jsem sledoval mistrovství s napětím, nevynechám ani letos. Možná s přítelkyní Karolínou vyrazíme jen někam na prodloužený víkend, třeba v Paříži by teď mohlo být hezky. A moře si dopřejeme, až bude skutečné léto.

To ani nemusím, já z ruštiny dobrovolně maturoval, takže základ mám a azbuku číst umím.

Řeší to agent, ale vyjednávání jde do finální fáze. Pokud by to klaplo, těším se, že bych zkusil něco úplně nového. Doma by pro mě bylo asi hodně těžké zopakovat takovou sezónu, ale v cizině budu začínat vlastně od nuly.