Článek
„Když mě nečekaně oslovili z Ruska, v Plzni mi vyšli vstříc," říká Pejchar, jenž s gólmany pracuje podobně jako u českého mistra. „Zejména jednička Míša Birjukov má chuť na sobě dělat a chce často vědět, co a jak má opravovat. Spolupracuje, to pak moje činnost má smysl."
Z ruštiny nejlepší gólman extraligové sezóny 1991/92 ještě maturoval, takže jazykové znalosti jen oprášil. „Dostal jsem se do toho fakt rychle. Za ty dva týdny, co jsem v Chanty-Mansijsku, mi naskočila v hlavě spousta slovíček. Řeč určitě není překážkou."
S manažerem Potajčukem, jenž kdysi hrával za Spartu, se Pejchar baví i česky. „S koučem Davydovem i jeho asistenty se na všem domluvíme v ruštině, tlumočníka nepotřebuju," vykládá a těší ho, že je v klubu vnímán jako platný člen realizačního týmu, i když je v něm jediným cizincem.
Odstup od českých hráčů je, tvrdí Pejchar
Na ruské scéně přitom bývá práce s gólmany výsadou domácích expertů. Z Pejcharových krajanů působí v KHL jen Rostislav Haas u Lva a Petr Jaroš v Minsku. Za Chanty-Mansijsk teď nastupují i dva čeští hokejisté, obránce Marek Trončinský a útočník Radek Smoleňák. „Pro mě je oživení, když spolu prohodíme pár českých slov, ale přece jen já jsem trenérskej a oni hráči, takže tam určitý odstup je," tvrdí.
Do Česka se Pejchar dostal teď, když Jugra hrála na ledě Lva, další možnost podívat se domů dostane zřejmě až při únorové olympijské pauze. Složitě se vyrovnává s pětihodinovým časovým posunem.
„První dvě noci se mi vůbec nechtělo spát. Ale je to asi o zvyku," přibližuje Pejchar a k životu na Sibiři dodává: „Strašili mě krutými mrazy, zima je ale zatím ještě mírná. Loni touhle dobou prý měli už minus pětadvacet, teď bylo jen sedm pod nulou. Šokem ale bylo, když jsme přejížděli Ob. Neskutečná řeka, docela mě vyděsila. Most byl dlouhý přes kilometr a pořád nebral konce."
