Článek
Nikdy nebyl zdatný řečník, mikrofonům se nezřídka obratně vyhýbá. Často ho zastupují asistenti. Podobně jako jeho litvínovský předchůdce, Ivan Hlinka, nedělá z hokeje velkou vědu. Praktik, maximalista se vším všudy, hokejový fanatik, kterému nechybí to zásadní: schopnost motivovat hráče, přirozená osobní autorita. Jedna věc je totiž dlouze teoretizovat u tabule nebo videa, druhá přimět hráče opravdu naslouchat. Potom mnohdy stačí pár slov nebo vět, které ale nevyšumí hlavou v režimu tranzit.
Reprezentaci v tomto směru stmelil už jednou, přes sedmi lety v Naganu. Údajné rozepře mezi Jágrem a Reichelem byly spíš mediální bublinou než realitou, přesto bylo céčko na prsou Vladimíra Růžičky ideálním řešením. Respektovali jej všichni; zcela bez řečí i zámořím velebený a nad poměry placený Jágr, stejně jako kapitán mistrů světa z před dvou let Reichel.
Nejen přirozená autorita však zdobí trenéra čerstvých mistrů světa. Svůj kredit si náležitě vyleštil už během několikaletého působení ve Slavii. Nebojí se dělat kontroverzní kroky: pocítil to někdejší spoluhráč Viktor Ujčík, letos strůjce nedávného triumfu Pražanů Radek Duda, oblíbený brankář Roman Málek, v reprezentaci třeba Martin Havlát.
Lpí na detailech. Je schopen poslat hráče na led jen na vhazování, totálně přeskupit sestavu, nechat sedět zkušeného Šlégra nebo Františka Kaberleho, stejně jako upřímně hráčům po utkání poděkovat.
Přitom stačilo málo a mohli jsme podobně jako loni těžce trávit další neúspěch. Jeden samostatný nájezd ukončil loňskou spanilou jízdu za titulem, stejná situace - leč v obráceném gardu - ji letos odstartovala. V takové chvíli už má trenér věru málo možností ovlivnit průběh dění na ledě. Potřebuje jediné - štěstí.
Tu abstraktní nepolapitelnou veličinu, která ve vyrovnaných zápasech nemilosrdně vyměřuje jednomu hromadu smutku, druhému gejzír radosti. Odvážným a schopným ale štěstí přeje. A Růžička prokázal, že byl nejen skvělý hráč, ale aktuálně je i osobitý, mimořádně kvalitní trenér.
