Článek
Loučení se střídačkou národního mužstva bylo nakonec příjemnější, než jste si během turnaje představoval... Je to zajímavé. Od Lotyšů jsem do každého zápasu šel jako do posledního, už jsem dokonce sbalil kufr, aby bylo něco jinak. Je krásné, že to vyšlo tak, abych si vše mohl užít až do finále.
Čím to, že tým dokázal vybřednout z tolika krizových situací? Zřejmě bylo dobře, že se porážkami s Nory a potom i Švýcary situace tak zkomplikovala. Pro české hokejisty asi obecně platí, že teprve když se dostanou dolů, začnou makat. Tady se ukázalo, že i prohra, která bolí, vám může pomoci. Největší devízou se nakonec stala nezměrná bojovnost, kluci jezdili doslova po zadku.
Mužstvo nezastavilo ani velké trápení v koncovce... Na každý gól jsme se opravdu dost nadřeli, ale rozhodující zápasy se stejně hrají na dva tři. Takže jde o to, mít vynikajícího brankáře a dobrou obranu. Za tou si ale nepředstavujte jen beky. Když to útočníci pomůžou dobruslit, ve středním pásmu nadzvedávají hokejky, sem tam puk ještě seberou, tak to těm obráncům hrozně ulehčí. Takovým stylem jsme ale začali hrát, až když nám teklo do bot.
Klíčovým trumfem byl tedy Vokoun v brance... Chytal úžasně. Zase ukázal, že je nejlepší na světě. Alespoň podle mě. Škoda že jsme toho nevyužili už na olympiádě.
Povedla se i volba kapitána... Rolinek svým přístupem strhával ostatní, takže všichni pak lezli po kolenou. Pro mě je to nepostradatelný hráč na ledě i v kabině. Kapitánem nemusí být ten nejlepší nebo ten s nejslavnějším jménem, ale hokejista, který si vezme mužstvo pod sebe, a tohle Rolas plnil na vzornou jedničku.
Je tedy zisk medaile s podceňovaným týmem pro vás zadostiučiněním? Takhle bych to nenazval. Hokej děláte proto, aby se vyhrávalo, a počítám s tím, že při porážkách je vždycky nejvíc na očích trenér. Přijal jsem to už loni po mistrovství a potom i ve Vancouveru.
Zejména po olympiádě jste ale čelil velké kritice, ani to vás neotrávilo? Beru to tak, že český fanoušek je nekompromisní, a taky vím, že o mně po Vancouveru psali, že reprezentaci dělám jen na vedlejšák. Pořád to je jen sport, takže někteří lidé by se měli chovat důstojněji. Jenže my jsme už takový národ, že všechno víme a všechno známe...
Štve vás to hodně? Nemám s tím až takový problém, mě to dokonce i baví. Vždyť jsem zvyklý ze Slavie, u nás všichni hrají extraligu proti Růžičkovi. Paradoxně větší chuť mám, když prohrávám, ale i když vyhráváte, nesmíte ustrnout.
Může být medaile odrazem ze dna české hokejové krize? Nenechme se uchlácholit, povedlo se nám úspěšně sehrát jeden turnaj. V českém hokeji se musí začít opravdu hodně dělat. Ale ne pusou nebo nějakým vykládáním do novin.
Takže jak? Jsem v tomhle směru trochu jiný, spíš než negativa se snažím hledat to lepší, ale stav českého hokeje rozhodně není ideální. Je to věc práce, investic a především výchovy další generace.
