Hlavní obsah

Vokoun: Naší jedinou šancí bylo nemyslet na sebe a hrát pro tým

Martin Kézr (Kolín nad Rýnem), Marek BurkertSport.czPrávo

Do Prahy na oslavy na Staroměstském náměstí nedorazil. Hráči na něj přesto vzpomínali, když drželi v rukou jeho portrét. Brankář a jeden z hrdinů mistrovství světa Tomáš Vokoun toužil jet za rodinou. Přesto je plný dojmů z právě uplynulého šampionátu. "Otočili jsme zápasy s Kanadou, čtvrtfinále s Finy i semifinále se Švédy, to přece nebyla náhoda," říká o bojovnosti svých spoluhráčů Vokoun.

Foto: Jacques Boissinot, ČTK/AP

Hrdina zápasu Tomáš Vokoun líbá pohár pro vítěze.

Článek

Kdy jste začal věřit, že národní mužstvo má v Německu na zlato?

Jasné to nebylo až do úplného konce finále a to je na tom to krásné. Na tom šampionátu jsme nic neměli jasného nikdy, celý turnaj jsme museli oddřít, párkrát vyhráli i se štěstím a tu bitvu o zlatu s Rusy jsme vybojovali vyloženě srdcem.

Vnímal jste, že hodně záleží na vašem výkonu v brance?

Lítal jsem tam ke konci v bráně a snažil se, abychom o vedení nepřišli. Hráči ohromně bojovali a padali po hlavě do střel, klidně by si nechali i vyrazit zuby. Jsem rád, že jsme nakonec porazili Rusko a nehráli finále s Němci, protože to by někteří lidé zlehčovali. Takhle nám nikdo nemůže upřít, že jsme na cestě za zlatem zdolali všechny nejsilnější týmy.

Doslova jen pár hodin po finálovém utkání odlétáte do Ameriky, není vám líto, že si neužijete oslavy titulu?

Oslavy jsem si užil v roce 2005, ale tenkrát jsem si zase ve Vídni tolik neužil šampionát, protože tam to pro mě byl hrozný stres, abych obstál v roli favorita. Letos to mám tedy obráceně. Na mistrovství jsem se cítil dobře a oslavy mně utečou.

Proč tak pospícháte za rodinou?

Slíbil jsem to dětem. Budu chvíli ten správný táta a budu jim chtít vynahradit týdny, kdy tam byly beze mě. Hokej teď půjde stranou, ale radost ve mně zůstane dlouho. Vítězství se člověk nikdy nenabaží a za všechny ty dřívější prohry si pak takový pocit užívá.

Kde vidíte základ nečekaného zlata?

Když jsme prohráli se Švýcary a je to sotva týden, tak jste se mě ptal, v jaké jsme situaci, a já přiznal, že v dost špatné. Museli jsme vyhrát prakticky už každý zápas, pokud jsme nechtěli jet brzy domů. Od chvíle, kdy nám takhle teklo do bot, bych ale v kabině nenašel nikoho, kdo by v zápase myslel sám na sebe a nehrál pro mužstvo.

Takže se mužstvo v kritické chvíli semklo?

Včas jsme zjistili, že je to naše jediná šance a brzy poznali, že to i funguje. Když se maká a bojuje úplně na doraz, tak samozřejmě nám to negarantuje vítězství, ale je šance, že se ten úspěch dostaví. A štěstí tomu taky trošku pomohlo. I když tady byli třeba v uvozovkách druhořadí hráči, tak předvedli, jak jsou šikovní, jak se umí rvát o úspěch a teď už jim ho nikdo nevezme.

Cesta k němu ale byla hodně složitá...

Otočili jsme zápasy s Kanadou, čtvrtfinále s Finy i semifinále se Švédy, to přece nebyla náhoda. Kluci prostě strašně chtěli. To, že porazíme Rusy, asi nikdo nečekal a taky to nebylo nějakým hokejovým uměním, ale především obrovskou bojovností. Nikdy jsem nebyl součástí mužstva, kterému by se něco podobného povedlo, o to větší euforii prožívám. Vidíte, že když pětadvacet hráčů táhne za jeden provaz, tak se dá porazit i Rusko nabité hvězdami.

Trenér Růžička o vás dokonce prohlásil, že jste nejlepší gólman na světě. Co vy na to?

To je asi přitažený za vlasy, je spousta skvělých brankářů a těžko jsem já ten nejlepší, i když myslím, že mi turnaj docela vyšel. Znám svoje schopnosti a když člověk ví, že to v něm je, pak už je jen otázkou, jestli to v pravou chvíli dokáže najít. S Vláďou Růžičkou jsme zažili krásný věci, takže bych mu asi měl tu jemnou nadsázku oplatit a říct, že on je nejlepší trenér na světě.

Stal jste se hvězdou mistrovství a přesto jste se nevešel do All Star, ani nebyl vyhlášen nejlepším hráčem na postu brankáře. Cenu získal Němec Endras. Nemrzí vás to?

Je mi to úplně jedno. Ve Vídni jsem cenu pro gólmana dostal, ale nebylo to pro mě důležitý tehdy a není to pro mě důležitý ani teď.

Reklama