Článek
Reprezentační mužstvo, které skoro všichni už odepisovali, získalo titul. Nejste z toho sám překvapen?
To je, co? Hráči, do kterých bych to nikdy neřekl, zářili na mistrovství světa. Ne že bych jim nevěřil. Jen jsem nevěděl, že máme tak dobré bojovníky. Jsem moc rád, že jsem u toho s nimi byl a třeba i nějak pomohl. Dělá mi radost, když vidím, že jsou šťastní.
Těší vás tohle třeba víc než samotné zlato?
Když jsi mladší, chceš dávat góly a být tím, kdo zařizuje vítězství. S věkem se to ale mění, postupně získáváš radost z něčeho jiného. Sám už mám vlastně všechno za sebou, takže jsem rád za ty kluky, kteří jsou vůbec poprvé na šampionátu nebo teprve na pořádný úspěch čekali.
Šlo o jistou vzpouru podceňovaných?
Hráči, kterým nikdo nevěřil a kteří by sem nejeli, pokud by svou účast neodřekli kluci z NHL, se najednou stali klíčovými postavami. Třeba Petr Vampola, to je vyloženě kluk do kabiny. I když hraješ s prominutím hov…, tak tě zblbne natolik, že si myslíš, jak jsi nejlepší na světě. Občas potřebuješ někoho, kdo ti vymyje mozek a ty si pak řekneš: Ty jo, asi nejsme tak špatní. Nebo i další kluci jako Koukal, Hubáček, hodně mě překvapili i obránci, jak ukázněně hráli.
Klíčovou postavou mužstva se ale stal brankář Vokoun...
Bez gólmana nemůžeš nic vyhrát. Bez Hašana bychom neměli zlato z Nagana, bez Vokyho by nebyl titul v Německu. Skvělý gólman dodává týmu psychiku. Všichni pak vědí, že stačí jeden dva góly, aby se mohlo uspět, a když jede soupeř tři na dva, tak se ani nemusíš vracet (směje se).
Přesto kdyby vám někdo před dvěma týdny po mannheimské porážce s Nory řekl, že získáte titul…
Tak bych si hned šel vsadit (směje se). To by na nás byl kurz asi jedna ku miliónu. Dal bych do toho desetník a dneska bych to šel vybrat.
Zafungovala na mužstvo pozitivně ta hrozba, že po zaváhání s Nory a porážce od Švýcarů se poprvé v historii nedostaneme ani do čtvrtfinále?
Teď už je zbytečný o tom přemýšlet. Všechno má něco do sebe. Výhoda ale byla, že hráči, kteří nemají tolik zkušeností, se nebáli hrát. Když je hokejista starší, bere to zodpovědněji a bojí se v kritických okamžicích chyby, hraje třeba až moc opatrně. Zatímco mladej o tom nepřemýšlíš, a když jsem třeba viděl Vampiho, co tam blbne s tím pukem...
Takže pomáhala i jistá bezstarostnost?
Prostě jsme si šli zahrát, a když nám to pak šlo, tak ne jen zahrát, ale i vyhrát! Doufám, že slyšíte ten rozdíl. Ke konci určitě pomohlo i to, že Růža zvolnil s tréninkama a soustředili jsme se jen na zápasy a udrželi tu nastolenou pohodu.
Je titul o to cennější, že ho provázejí skalpy Kanady, Finska, Švédska i Ruska?
Určitě. Mně to připomíná Nagano, kdy jsme taky museli vyřadit ty nejlepší. Měli jsme i kliku, ta však k tomu patří. Všechny silné týmy, které jsme na letošním šampionátu potkali, jsme porazili, zato s těmi slabšími prohráli. Takže nakonec asi bylo lepší, že jsme finále hráli proti Rusku, a ne proti Německu.
Výhra nad sbornou plnou hvězd a toužící po zlatém hattricku jen dovršila senzační českou cestu za zlatem...
Nastoupili proti nám nejlepší hráči světa: Ovečkin, Malkin, Dacjuk, Kovalčuk. Kdo by řekl, že s nimi můžeme hrát vyrovnanou partii. My, s polovinou týmu z extraligy. A přece to šlo. Máma mně před zápasem o zlato do telefonu říkala, že jsme pro ni vítězové už teď. Tak jsem jí to položil, protože tyhle řeči mě nezajímají. Ty ať si vedou s babičkou.
Jak vám ale bylo v závěru finále, když jste po bodyčeku Jemelina seděl s bolavou nohou na židli za mantinelem a musel jen sledovat, jak se spoluhráči brání při dvojitém oslabení?
Vy se divíte, že jsem vypadal bezmocně? Když jsi tam viděl na ledě těch hrozivých šest na tři, to bylo asi všem blbě. Kolem naší branky kroužilo sto miliónů. Já snad byl radši, že tam nemusím... Klobouk dolů před kluky, že to zvládli.
Berete jako řízení osudu, že jste finále v Kolíně nedohrál kvůli zranění a při posledním zlatu před pěti lety ve Vídni měl zlomený malíček?
Já už to beru jako součást života. Za každým úspěchem musí být nějaká oběť, pokaždé to ale padne na mě... Když jsou ty turnaje vítězné, tak mi to nevadí, ať to klidně schytávám.
Po zklamání v olympijském Vancouveru jste prohlásil, že český hokej teď nic nevyhraje deset let. A o tři měsíce později slavíte titul...
Zrovna jsem na to myslel. Už asi nesmím nic říkat, vyloženě jsem nás podcenil.
Olympijskému mužstvu se všemi českými hvězdami ze zámoří se přitom věřilo daleko víc než výběru pro šampionát v Německu...
Možná hráči z NHL mají větší talent, jenže pak to hraješ tak trochu na něj a zase ztrácíš tu bojovnost. Nepotřebuješ ji k tomu, abys vynikal. My tady neměli takový potenciál talentu, ale dokázali jsme to nahradit tou bojovností. Základ je věřit, pak je všechno na světě možné.
Je to vaše už druhé zlato z mistrovství světa. Chystáte se ho pořádně oslavit?
Já moc neslavím, alkoholem vůbec. Nejlepší oslavy tady má Rachna, narození dcery a titul, který bychom bez té jeho pumelice proti Švédům ani neměli. Z něho je třeba si vzít příklad.
