Článek
„Užívám si každý den od začátku přípravy a jsem rád za všechno, co můžu s mužstvem zažít. Snažím se jen nebýt moc vykulenej," říká 23letý obránce, jenž se přitom dočkal dřív gólu za národní tým než v libereckém dresu. „První branka, nominace na mistrovství i první zápas na něm, to jsou nádherné zážitky, které mě za poslední týdny potkaly. Všech si nesmírně vážím a ukládám si je trvale do paměti."
Při premiéře Slovákům měl původně roli sedmého obránce, který do hry nezasáhne, jenže po zranění Poláka okamžitě naskočil. „Trenér mi řekl, ať se rychle rozhýbu, a jdu do toho. Ani jsem z toho nestačil být nějak nervózní," vypráví. Ještě teď se ale zpotí, když si vybaví své první střídání na šampionátu. „Moc se nepovedlo. Chtěl jsem vyhodit od zadního mantinelu puk, jenže najednou jsem měl nějaké dřevěné ruce, slovenský útočník záměr přečetl a zachytil kotouč, takže jsem pak byl hodně vděčný brankáři Salákovi, že vše zachránil."
V Bělorusku je poprvé v životě
Postupně se cítil na ledě už líp a hlavně byl rád, že se reprezentantům první utkání ještě povedlo otočit a vyhrát." Vyřazením Poláka má Vitásek postaráno v Minsku o pořádné vytížení. „Nepřeju Romanovi nic špatného. Všichni doufali, že bude mít rameno třeba jen naražené. Bohužel vyšetření ale ukázalo, že tady dohrál a bude to pro tým citelná ztráta, ale co naděláme, i takový je hokej," krčí rameny Vitásek.
Jeho hokejový svět se poslední dobou totálně proměnil. „Když se v minulosti nedařilo, vždycky jsem zatnul zuby a snažil se dál. Až letos jsem konečně získal stálé místo v liberecké sestavě a přišla i pozvánka do nároďáku. Krásně se to sešlo a měl jsem i kus štěstí v tom být ve správný čas na správném místě."
Teď konečně dostává všechno jeho sportovní snažení smysl. „Nikdy jsem nebyl v žádných reprezentačních juniorských výběrech, jen jsem chtěl hrát hokej tak dobře, aby mě to bavilo," vypráví Vitásek, jenž prožívá zlomové okamžiky kariéry. „Jen, abych si tu laťku teď nenasadil pro sebe až moc vysoko. Snažím se proto i pozorně sledovat spoluhráče, co dělají, jak bruslí, jak rozehrávají při tréninku i v zápase, abych měl i nějaké poučení.
V Bělorusku je poprvé v životě. „Je to tady trochu jinačí než u nás. Hlavně v azbuce nic nepřečtu, rusky neumím, takže se ve městě musím držet starších kluků, kteří se postarají," vypráví Vitásek, jenž s rodiči řeší možnost, že by se na něj přijeli na turnaj podívat. „Je to ale docela složité s letenkami a ubytováním."
Kytara ho hned chytla
V každé volné chvíli Vitásek sáhne po kytaře, dokonce si ji v Minsku i pořídil. „Začal jsem hrát teprve v září, ale tady jsme se domluvili se Sašou Salákem, že si ji koupíme pro odreagování. On je vyloženě začátečník, tak ho to trochu učím," líčí s tím, že v pubertě zameškal příležitost okouzlovat dívky hrou na kytaru. „Přitom mě to vždycky lákalo, jenže nebyl čas, ani nástroj. Až loni na podzim mně ji půjčil kamarád v Liberci a mě hraní děsně chytlo."
Teď bere do ruky kytaru prakticky každý den. „Začínal jsem u klasických českých písniček, teď jsem přidal věci od Kryštofa. Co se mi líbí, to si zahraju. Akordy nebo slova prakticky ke všemu se dají najít na internetu," usmívá se a při otázce na největší pecku, kterou hraje, se chvíli zamýšlí. „Asi Let Her Go od Passengeru, to se přítelkyni moc líbí, ale je to fakt děsně těžký zahrát i zazpívat."
Na veřejné vystoupení by si Vitásek ještě netroufl, i když mezi kamarády už padají hlášky o vyprodaných koncertech. „Máme partu v Liberci, dáme si vínečko a zahrajeme si. Takže i teď tady v Minsku pilně cvičím, abych byl na letní akce správně rozehraný," usměje se.
