Článek
Z prvního tréninku v dějišti šampionátu měl dobrý pocit. „Při bruslení mě nic nelimituje, tělo v pohodě drží i při střele. Snad ustojím i souboje, a kdybych dostal nějakou velkou ránu, podle mě to bude taky v klidu," uvažoval 25letý hokejista a s pocitem vděčnosti mluvil o péči své fyzioterapeutky ve Zlíně.
„Starala se o mě dvakrát denně a dala mě neuvěřitelně do pořádku. Já byl skeptik, ale přesvědčovala mě, že to půjde zvládnout a za nějaké tři, čtyři dny jsem opravdu viděl hrozně velké zlepšení," líčil Holík.
Nemůže uvěřit všemu, co ho potkalo
Nejdřív byl doma ale hodně smutný. „Když se tak trochu vlastní blbostí zraníte na konci posledního zápasu před mistrovstvím, přitom cítíte formu a užíváte si to, kouše se vše těžko. Ještě když jsem v pondělí letěl sám do Paříže, pořád jsem o tom všem se smíšenými pocity přemýšlel. Nějak tak pořád ještě nemůžu uvěřit všemu, co mě za poslední týdny potkalo," přibližoval.
Zápas s Finy už viděl v pondělí večer na vlastní oči z hlediště pařížské haly. „Docela mě to strhlo, jak se pořád něco dělo," usmál se Holík, jenž předchozí duely s Kanadou a Běloruskem sledoval ještě v televizi. „Raději jsem nepřemýšlel, jaká je škoda, že s kluky ve Francii nejsem. Jinak bych televizi musel ale hned vypnout, nevydržel bych to," připustil.
Na soupisce jsou volná už jen dvě místa. „Samozřejmě, že bych si rád i zahrál, ale vždycky jdu nějak postupně. Mají to teď v ruce trenéři a oni si rozhodnou, koho potřebují do mužstva, já jsem tady připravený poctivě chodit na led. Momentálně mám hroznou radost, že jsem vůbec zpátky a můžu s klukama trénovat," přemítal Holík.
