Článek
Během týdne jste dosáhl nejen magické hranice 600 gólů v NHL, ale vzápětí se stal i nejlepším evropským střelcem její historie. Jaká byla oslava?
Bylo příjemné zažít ty gólové okamžiky doma, v newyorské Madison Square Garden, kde to diváci víc ocenili. Když se daří, tak jsou vynikající, ale v opačném případě se před nimi není kam schovat. Rozpis zápasů nyní nabízel čtyřdenní volno, tak jsme s kamarády zašli na večeři. Přítelkyně Inna, která tu se mnou tráví hodně času, musela být právě tento týden doma v Česku, takže o to příšla.
Znervózňovalo vás, že se blížíte ke dvěma významným metám?
Rozhodně jsem na to nemyslel dnem a nocí. Už před sezónou mi bylo jasné, že pokud to alespoň trochu půjde, měl bych do Vánoc stihnout dát 600. gól a předstihnout i Kurriho. Nemusel jsem to ani nějak zvlášť sledovat, vždy se našel nějaký novinář, který mi to připomněl a nakonec se povedlo zvládnout obě mety rychle za sebou.
Bylo pak kolem těch vašich gólů hodně vzruchu?
NHL prožívala hlavně tu jubilejní trefu proti Tampě, v šatně mě všichni chtěli fotit s pukem, který měl na sobě pásku s číslem 600 a gól pak často ukazovali v televizi, ale já na ni moc nekoukal. Na kostce nad ledem mi připomněli i ten můj první gól v soutěži, šestnáct let starou dorážku proti New Jersey. Pro mne osobně je možná víc ten evropský primát dosažený hned v příštím zápase s Carolinou. Pro máminu sbírku jsem z něj proto schoval puk i hokejku, ona si na takové věci potrpí.
Užíváte si nyní pocitu, že žádný evropský hokejista nedal v zámořské soutěži víc gólů než vy?
Je to fajn, zvláště když si uvědomím, že ten rekord přes dvacet let patřil Kurrimu, kterého jsem jako kluk obdivoval a pamatuji si, že mi máma kvůli němu šila finskou vlajku. Pro většinu Evropanů to byl idol, dokázali s Gretzkym v Edmontonu velké věci, já se s ním ale moc neznám. Vím však, že teď pracuje u finské reprezentace a v létě jsme si dokonce společně zahráli při pardubické Janeckého benefici.
Troufnete si odhadnout, kolik gólů ještě můžete v NHL přidat?
Za každý budu rád, zvlášť když by třeba byl vítězný. Záleží ale na tom, jak dlouho udržím formu, jestli vůbec budu schopen hrát a hlavně, jak mi bude držet zdraví. Věk by snad nemusel být tak limitující, poslední dobou stíhám i s mladými a třeba spoluhráč z Rangers Shanahan je o víc než tři roky starší a koukněte, jak mu to tam padá. Kdybych se tu ale měl trápit a zoufale plácat, tak to raději zabalím a pojedu domů.
Právě se Shanahanem jste nyní nejlepšími střelci mezi aktivními hráči, nebudete spolu soutěžit o ten primát?
Určitě ne, já mu přeju, že má nyní těch gólů o třináct víc a oceňuji, jak ohromnou práci pro tým odvádí v koncovce. Soustředím se jen na sebe, abych byl alespoň taky tak prospěšný. Těžko by tu někdo ocenil, kdybych dával nejvíc branek a Rangers prohrávali.
V tuto chvíli ale vedete Atlantickou divizi, takže jako kapitán můžete být spokojen...
Povedly se nám poslední dva domácí zápasy, ale máme jen minimální náskok a v sobotu hrajeme v Pittsburghu, kde na mě budou diváci zase bučet. A to se teprve ukáže, jak na tom s těmi góly jsem. Sice jsem se trefil v posledních dvou zápasech, ale v úplně ideálním stavu nejsem.
Ozývá se v červnu operované rameno?
Spíš je znát, že jsem byl několik měsíců bez pohybu a chybí mi svalová hmota. Dokonce mě to přinutilo i teď chodit víc do posilovny. Sundal jsem pár kilo, což je možná plus pro bruslení a pohyb, ale zase mi schází síla na střelbu a hlavně při soubojích u mantinelu.
Přesto jste v čele kanadského bodování, už přemýšlíte nad šestou Art Ross Trophy?
To jsem dělal minulou sezónou a nakonec mi ji Thornton těsně před koncem vyfoukl. Důležitější než trofeje je pro mne úspěch týmu. Pokud chcete uspět v kanadském bodování, musíte mít průměr tak 1,5 bodu na zápas a to já ještě nemám.
