Článek
Prozraďte, co vás na kempu Devils vlastně čeká.
Seznámím se s novýma klukama, bude nás tak kolem šedesáti. Z prvního týmu, z farmy, z juniorky, z Evropy... My „mazáci“ máme oficiálně sraz 11. září. Budou se dělat testy fyzické i zdravotní a od dvanáctého se na nic nečeká a začne se s tréninkem.
Je to dřina až na krev?
Nebývá to až tak náročné v porovnání s ostatními týmy. Jsme rozděleni do tří skupin. Jedni hrají mezi sebou zápas, druzí trénují mimo led a další jsou v posilovně nebo na kole. Na zimáku strávíme čtyři pět hodin a pak jdeme domů. Pro ty, co mají stabilní místo, je fajn, že jim zbude i nějaký čas na golf a zábavu. 26. září mají v New Jersey koncert U2. Ve Varšavě jsem je nestihl, tak to snad napravím.
Nejsou ti mladí, kteří bojují o místo v sestavě, pro vás na tréninku někdy až nebezpeční?
Zarputilost je tam velká. Ti kluci do toho musejí dát všechno, my starší musíme být zase chytří.
Vzpomenete si někdy na svůj první kemp? Jak vás vzali borci jako Scott Stevens nebo Neal Broten?
Vybavuju si hlavně svoji velkou nervozitu. Devils předtím vyhráli Stanley Cup, tak jsem si říkal: Paráda, jdu do nejlepšího klubu světa... Neuměl jsem moc anglicky, na kempu jsem byl s Američanem, se kterým jsme si neřekli ani slovo. Byl jsem rád, že tam je se mnou Petr Sýkora. Ale to jsou začátky, kterými musí projít každý. Když to zvládne, tak si věcí víc váží.
Dnes je v módě tužit hokejovou partu třeba mezi mariňáky ve West Pointu. Nechtěl byste to zkusit?
Já myslím, že to jsou strašný nesmysly. Teambuilding ano, ale aby na sebe kluci nechali řvát od vojáků... To teda nevím. Já jsem rád, že my to neděláme. Kemp je vždycky v naší tréninkové hale. Pořád je to stejné a je to fajn.
S novým sestřihem byste ale mezi námořní pěchotu zapadl dobře.
To je týmový sestřih, to my musíme. Přes léto se nestříhám, ale do kempu už musí mít všichni krátké vlasy a žádné vousy.
Vy také můžete porovnávat s podmínkami v Rusku. Lišily se v Magnitogorsku v roce 2005 hodně od těch současných v NHL?
Víte, že já tam třeba ani neviděl bázu? Tím, že tam byli Gončar nebo Nabokov, tak ti kluci měli takové slovo, že jsme tam nemuseli ani my s Petrem Sýkorou. Podmínky jsme měli dobré i díky tomu, že tam trénoval Marek Sýkora. Všechno v pohodě.
Když Dominik Hašek srovnával NHL s extraligou, postěžoval si, že tady se hráčům moc nevěří.
Dominik má pravdu. Není to nastavené tak, že hráči jsou tu bráni jako spolehliví. Taky to sem ale dojde. A každý si přes léto přípravu bude řídit individuálně. Někdo je před kempem už měsíc na ledě. Ale třeba Robertu Holíkovi stačil týden. Šel podruhé na led a byl v pohodě.
Když jste letěl za oceán poprvé, cloumala s vámi nervozita. Jaké je to dnes po třinácti sezónách v NHL?
Na rovinu? Do Ameriky se mi lítá čím dál tím hůř. Nechce se mi od rodičů, mám tu zázemí. V Čechách je mi dobře. Ale trvá to jenom den dva a člověk je zase v pohodě i v New Yorku. Jenže je to daleko a nadlouho.
Na co se do zámoří těšíte nejvíc?
Na trochu klidu... Přes léto chcete zvládnout spoustu věcí a pak je najednou září a člověk zjistí, že si ani tolik neodpočinul.
Vy jste přes léto kromě pilné rehabilitace stihl získat i trenérskou licenci. Pochlubíte se v klubu?
Já radši budu zticha. Mlčeti zlato, držet pusu diamant (směje se).
