Článek
Někteří vaši spoluhráči tvrdili, že měli pocit, jakoby získali Stanley Cup. Vy také?
Cítili jsme, že fanouškům hodně dlužíme. A když to po dvou třetinách bylo 0:1, tak jsme si v kabině řekli, že alespoň jeden gól prostě musíme dát. Lidem jsme chtěli udělat radost a sobě taky.
Když Sturm v prodloužení dával na 2:1, vypadalo to, že ho umačkáte.
Strašně jsme chtěli ty dva body, abychom na ten zápas měli hezký vzpomínky. Už při vyrovnání jsme měli ohromnou radost.
Prohrát gólem, kdy váš brankář Thomas neudržel nervy a místo chytání se vrhnul na Hartnella, se vám určitě nechtělo.
To je jasný, ale my neměli čas na to myslet. Taková věc nás mohla srazit dolů, jenže my chtěli být pořád pozitivní.
Byl pro vás zápas výjimečnější i tím, že při slavnostním buly se představila velká bostonská legenda Bobby Orr?
On tam byl vlastně celou dobu, i v kabině. Pro nás mladší hráče je samozřejmě inspirující, když s vámi promluví takový hráč. Ale Orr se s námi normálně potkává i během sezóny, když máme třeba týmová setkání.
V minulých letech se při zápasech pod širým nebem snažili hokejisté hlavně zahřát. Jaký jste měl recept vy?
Sněžilo jen den předem, při zápase už bylo krásně. Takže já měl jen teplejší vršek ribana. Jinak jsem nic nevymýšlel. Na střídačce nám pustili topení, ale strašně hicovalo, tak jsme jim řekli, ať to radši vypnou. Zima mi určitě nebyla.
A co led? Snesl srovnání s ostatními zápasy v sezóně?
Právě, že moc ne. Docela odskakoval puk. Tak jsme si říkali, že musíme hlavně střílet po ledě. Pořád to zkoušet. A při vyrovnání se to vyplatilo.
V hledišti Fenway Parku bylo 38 tisíc diváků. Dala se atmosféra porovnat s tou, jaká je na baseballových zápasech Red Sox?
Já byl loni na baseballu asi pětkrát, ale to fakt nejde srovnávat. Oni mají za sezónu 80 utkání doma a takový zápas, co jsme hráli my, je třeba jednou za dvacet let. Fanoušci řvali jako nikdy. Tohle člověk zažije jednou za život.
Hodně aktérů vykládalo, jak jim naskočily vzpomínky na dětská léta a klukovské bitvy na přírodním ledě. Vám také?
Bylo to fakt zvláštní. Když se člověk podíval nahoru, viděl nebe. Kolem sníh, lidé zachumlaní v šálách a čepicích. Trochu mi to připomnělo zimu na Moravě. U Šternberka je takové jezírko, kde jsme občas hrávali, když zamrzlo.
Nastoupil jste jako většina hráčů s černým líčením pod očima, vadilo vám sluníčko při zápase hodně?
Já to měl jen první dvě třetiny. Ale prohrávali jsme a já si řekl, že musím něco změnit. Tak jsem to sundal. Slunce nebylo zase tak hrozné.
Zahrál byste si takový zápas ještě někdy v budoucnu? Jedná se o tom, že duel NHL pod širým nebem by se mohl konat dokonce v Praze.
V Praze bych si zahrál kdykoli, ale na druhou stranu podobný zápas bych rád absolvoval třeba až za sedm, deset let. Ne, aby se hrál každý rok. To by už nebyl pro mě takový unikát.
Den před koncem roku jste byl zařazen do české olympijské nominace pro Vancouver. Od koho jste se tu novinu dozvěděl?
Máma mě probudila telefonem. My ale ten den hráli s Atlantou, tak jsem jí to odkýval a šel se ještě dospat, abych byl večer v pohodě...
Měl jste indicie, že pojedete do Vancouveru už při setkání s reprezentačním asistentem Jandačem, který byl v zámoří na inspekční cestě?
Mluvil jsem s ním, ale on neříkal tak ani tak. Probírali jsme pár věcí, ale to bych si radši nechal pro sebe...
Už jste stačil trochu hecovat se slovenským spoluhráčem Chárou? Ve Vancouveru na sebe narazíte hned ve skupině.
Něco málo jsme si řekli, ale tady byl humbuk spíš kolem toho zápasu venku.
Teď vám vlastně přibude do týmu i další slovenský olympionik.
Prosím?
Boston přece podepsal do konce sezóny Miro Šatana.
Tak to je pro mě úplná novinka a překvapení. (Rozhovor vznikal v sobotu večer - pozn.) K tomu asi víc neřeknu...
Po letní operaci jste tvrdil, že je pro vás důležité, abyste se dostal do stejné pohody, jakou jste měl v minulé sezóně. Takže, jak to vidíte se svou formou?
Já se cítím dobře, bruslím v pohodě. Někdo posuzuje moje výkony jen podle toho, jestli dám gól, ale tak to není. Odehrál jsem spoustu lepších zápasů, ale do statistik jsem se třeba nezapsal. Jen podle čísel to nejde hodnotit.
Už jste si zahrál na mistrovství světa, zažil jste mimořádnou sezónu v NHL, teď olympiáda. Jaký máte další cíl?
Až za patnáct let skončím s hokejem, tak sice bude hezké, že jsem byl na olympiádě a na světovém šampionátu, ale já bych se chtěl mít čím pochlubit, i když se někdo zeptá: A kolik máte medailí? Takže je to jasný, chci něco vyhrát, medaili.
Trenéři vás chtějí na olympiádě postavit do formace s Fleischmannem a Červenkou. Co vy na to?
Četl jsem to, akorát nevím, koho chtějí dát na centra. Jestli mě, nebo Červuse. Ale i kdybych šel na křídlo, neměl by to být problém. Sice bych byl trošičku blíž u mantinelu, ale pořád v útoku...
Ve Vancouveru se potkáte i s montrealským Tomášem Plekancem, s nímž jste měl nedávno konflikt, který málem přerostl v bitku. (Krejčí po buly inkasoval od českého soupeře několik úderů do obličeje koncem hokejky - pozn.) Už jste si to stačili vyříkat?
Po odpískání jsem tam do něj zajel, ale to jsme si vyměnili jen nějaká ta drsnější slova. A od té doby jsme se neviděli.
Zápasy Bostonu s Montrealem jsou přece vždycky ostřejší.
Ale to nebylo tím, že je to vlastně derby. Navíc já mu nic neudělal. Moc nechápu, co to mělo vlastně znamenat...
