Článek
Jaké to je pro hráče Montrealu, když kolem sebe v posledních týdnech slyší jen Boston, Boston, Boston? Hodně nepříjemné?
Ani ne, já jsem rád, že Stanley Cup vyhráli další dva Češi a taky Zdeno Chára, se kterým jsem kamarád. Psal jsem jim, gratuloval. Ale to, že vyhráli, mě dost překvapilo. Nás porazili v prvním kole a ta série byla hodně vyrovnaná. V sedmém zápase ale měli víc štěstí, pak se rozehráli a finále už je o vůli. A oni chtěli pohár asi o něco víc než Vancouver.
V minulé sezóně jste s Bostonem odehráli největší řežby za poslední roky. V únoru se rvali i gólmani Thomas s Pricem. Proč to bylo tak vyhecované?
Tak to chodí vždycky s každým týmem z „Original Six“, ať je to Boston, Toronto, nebo Rangers. S Bostonem je to možná ještě o úroveň výš. Na ledě se fakt nenávidíme, hlavně v play off jde kamarádství stranou, ale mně takové zápasy nevadí.
Nepřekvapilo vás, jak se David Krejčí rozjel až k titulu nejproduktivnějšího hráče play off, když proti Montrealu dal jen jediný gól za sedm zápasů?
Davidova lajna měla šance, bojovala, ale tolik se jim na nás nedařilo. Pak se ovšem rozehrál výborně. Vlastně celou sezónu měl famózní a na jejím závěru ho nic lepšího potkat nemohlo.
Vy jste si po loňském vynikajícím play off asi dělali větší naděje, ne?
Loni nikdo nečekal, že budeme ve finále konference, Jaro Halák nám ale neskutečně pomohl. Gólman dělá strašně moc, což bylo vidět i teď v Bostonu, když jim Thomas zachytal. Letos jsem taky věřil, že můžeme dojít daleko, Price čapal výborně. V play off není takový rozdíl, jestli do něj jdete jako vítěz základní části nebo z osmého místa. Už se to hraje jinak.
Je Montreal nejlepší místo, kde jste hrál hokej?
V Edmontonu i v Calgary byli lidi hodně zapálení, ale v Montrealu je to ještě něco jiného. Hokejisty tam berou jako celebrity. Kdybyste šel po ulici bosý a oni zjistili, že hrajete hokej, tak vám dají svoje tenisky (směje se). Montreal beru jako svůj druhý domov. Hrát tam je zážitek a přál bych to každému.
Třeba Jaromíru Jágrovi?
(pousměje se) Když jsem koukal na mistrovství světa, jak mu to krásně šlo s Plekym… Ale záleží na něm a na našem manažerovi. Džegr je pořád ohromně silný na puku. Má na to, aby se do NHL vrátil. Ať to bude do Montrealu, nebo jinam.
Vy byste se novému kontraktu s Habs také určitě nebránil… Manažer Gauthier vám prý nabídku předloží.
S agentem Petrem Svobodou jsme v kontaktu skoro každý druhý den, ale zatím se nic konkrétního neobjevilo. Věk sice nezastavíte, ale měl jsem dobrou sezónu. Nemyslím, že by mi Petr něco nesehnal. Když nevyjde Montreal, půjdu jinam. To k hokeji patří.
Americký bek Rafalski je o půl roku starší než vy a už ukončil kariéru. O tom jste vůbec nepřemýšlel?
Rafa je hodně rodinný typ, Stanley Cup získal, tak asi žádný další cíl nemá.
V NHL jste odehrál více než 1300 zápasů, máte nějakou vysněnou metu?
Ono je to čím dál těžší. Na začátku kariéry bych nevěřil, že toho odehraju tolik, ale nějakou tu stovku zápasů snad ještě přidám.
Eliáš s Havlátem tvrdili, že si na letošním Utkání hvězd připadali už trochu staře. Cítíte také, jak se NHL za ty roky, co v ní působíte, omladila?
Ale třeba Lidström je starší než já, a pořád hraje. A to je nějaká kapacita. Těch mladších mezi hvězdami je asi víc, ale ono je jedno, jestli vám je 20 nebo 35, důležité je, jakou máte sezónu.
Vám se ta minulá hodně povedla, v Montrealu jste dostal cenu pro „nenápadného hrdinu“, také se vám vyhýbala zranění. Je to i zkušeností?
Dávám si prostě bacha na ty blázny, jako je třeba Cooke v Pittsburghu. Když vidím, že je rozjetý, tak se bráním s hokejkou nahoře. Protože když mě zraní, tak budu bez hokeje a on dostane jen minimální trest. Ale já stejně chodil většinou bránit ty nejlepší lajny.
Spíš ty Sediny…
Přesně tak. Ty hračičky, co dávají góly.
Je vyloženě nějaká hvězda, která na vás hraje opravdu mimořádně nerada?
Myslím, že všechny (směje se). Dřív se víc sekalo, hákovalo, ale já už se taky zklidnil. Když vás někdo blbě sekne, tak si to člověk zapamatuje, ale už ho nenaháním (smích). Hrajete v NHL pár sezón, tak se se soupeři už i pozdravíte. Respekt je u těch starších hráčů větší. Když jdete k mantinelu, víte, že vás někdo z nich nepřizabije.
Brankář má radost, když chytí blafák, útočník se raduje z gólu. Cítíte stejnou satisfakci, pokud ubráníte nejlepší hráče soupeře?
Každý tým má dvě lajny, které vám dokážou opravdu zavařit, takže ano, satisfakce tam je.
A když to nevyjde? Montrealští fanoušci jsou hodně rozmlsaní.
Já se za ty roky naučil to moc neprožívat. Dřív jsem četl všechny noviny, ale v práci mi to moc nepomohlo. Pět šest let už to neřeším. Dělám, co po mně chtějí trenéři, a v ničem se nešťourám. Pro mladé kluky je to v Montrealu někdy docela záhul, ale i pro nás Evropany, kteří máme nadprůměrné smlouvy. Já jsem se s tím už naučil žít. Mám svůj systém: když o mně někdo něco napíše, tak mě to nerozhodí.
Nebylo vám někdy líto, že kromě Nagana nemáte ve sbírce světové zlato, ačkoli český hokej jich během posledních patnácti let získal šest?
Já jsem si ve čtyřiadevadesátém na šampionátu urval koleno. Člověk si na to občas vzpomene a řekne si, že by si měl spíš odpočinout a pořádně se připravit na další sezónu.
Mohl jste být mezi českými příznivci určitě populárnější…
Popularity mám dost v Montrealu, protože tam mě poznávají opravdu všichni (usmívá se). Tady jsem rád, že si můžu s kamarádem v klidu zajít na koncert Iron Maiden.
