Článek
Minulou sezónu jste ale končil v dresu Atlanty. Není vám teď trochu líto, že si po jejím přesunu do Kanady nezahrajete za Winnipeg, kde je po hokeji ohromný hlad?
Ani ne. V Kanadě to lidi budou prožívat, zvlášť když se tam NHL patnáct let nehrála. Ale já od nich nedostal férovou nabídku. Jakmile se otevřel trh s volnými hráči, ozval se Dallas.
Prý vás lanařili i z Ruska. Nechtěl jste se po patnácti letech se zámořím loučit?
Vždycky je dobré mít víc variant, ale myslím, že na Rusko mám čas. Chci v NHL ještě něco dokázat. A Dallas je tým, který na to určitě má.
Takže je ve vás pořád touha po Stanley Cupu? Dvakrát jste se ocitl blizoučko.
Poprvé jsme ve finále s Floridou (1996) neměli proti Coloradu nárok. Ale před pěti lety s Edmontonem… Když prohrajete ten sedmý zápas, tak si pak dlouho říkáte, jaké by to asi bylo zvednout nad hlavu Stanley Cup. Jsem rád, že ta šance tu zase je.
V Dallasu je z krajanů na pomezí prvního týmu mladík Tomáš Vincour, ale vy jste měl vždycky vedle sebe mnohem víc českých spoluhráčů.
To je pravda, bude to něco nového, ale už jsem v lize nějaký pátek, takže si zvyknu. Navíc v Dallasu znám Tobyho Petersena, který byl se mnou v Edmontonu, z Floridy zase Lotyše Skrastinše, i když ten ještě nepodepsal smlouvu na příští sezónu.
Na Floridě vás jednu dobu bylo sedm Čechů, ale play off jste za čtyři roky neuhráli s Vokounem v brance ani jednou. V čem byl problém?
Tuhle otázku si kladu dlouho. Hráče jsme měli výborné, ale nedávali jsme góly. Možná, že týmy, které k nám přijely, se vždycky po delší době ocitly v teple a najednou hrály úplně jiný, uvolněný hokej. Voky je super gólman, ale to se mohl stavět na hlavu, jenže na jeden gól nemůžete vyhrávat všechny zápasy. Nebyla tam pětka, která by to zlomila, a chyběl střelec.
Trenér Floridy Peter DeBoer si ale početnou českou partičku pochvaloval. O vás tvrdil, že jako veterán jdete příkladem. Zvykl jste si už na tuhle roli?
Já se tak necítím. Teď ale, jakmile je vám třicet, hned vás šoupnou do kolonky veterán. Říkám si, že je to fajn být pořád v NHL, ale nehraju si na učitele.
Když teď vidíte vedle svého jména číslovku 1118 odehraných zápasů, co si pomyslíte?
Že je to strašně moc, šíleně moc. Taky vím, kolik je za tím dřiny a obětování. Každý rok je tu nával mladých kluků a já se jim chci vyrovnat, to je jasný. Takže mě čeká ještě spousta a spousta kilometrů (směje se).
Věříte i na štěstí? Větší zranění se vám vcelku vyhýbala.
Štěstí je jedna věc, ale nemusí se vás držet pořád. Když jsem chtěl jet letos na mistrovství světa a s trenérem Hadamczikem už jsem byl domluvený, tak jsem v zápase s Montrealem dostal ránu a byl z toho otřes mozku…
Nebál jste se, když jste kolem sebe slyšel všechny ty historky o konci kariéry? Vždyť po otřesu mozku hrozil i Crosbymu.
Nebylo mi zrovna hej. Letěl jsem domů za rodinou na Floridu a po měsíci jsem se vracel na vyšetření, jelikož jsem měl otřes mozku už potřetí. Testy jsem prolezl jen tak tak, ale naštěstí je to za mnou.
Musel jste kvůli tomu měnit i plán přípravy na další rok? Váš kamarád Václav Prospal říkal, že i díky vám v létě začal trénovat úplně jinak a cítil se pak o dost líp.
Vážně? Tak my se s Vencou vídáme v létě každý den. Připravujeme se společně a za ty roky už víme, co nám vyhovuje. A taky víme, že už nám není dvacet…
<tbody><tr class="invert"><td>RADEK DVOŘÁK </td></tr><tr><td>34 let, trojnásobný mistr světa (1999, 2001, 2005) a pravé křídlo Dallasu Stars, kde podepsal roční smlouvu na 1,5 miliónu dolarů. </td></tr><tr class="highlight"><td>V NHL odehrál 1118 utkání (4. mezi Čechy). Působil v týmech Floridy (1995–99 a 2007–11), New York Rangers (1999–2003), Edmontonu (2003–06), St. Louis (2006–07), Atlanty (2011). Nikdy nenastoupil za farmářský tým. Dvakrát hrál finále Stanley Cupu (1996 a 2006). </td></tr><tr><td>Nejlepší sezóna: 2000–01. Hrál v útoku NY Rangers s Petrem Nedvědem a Janem Hlaváčem. Nastřílel 31 gólů a přidal 36 asistencí. Celkově má bilanci 215+341. </td></tr></tbody>
