Článek
Po roční pauze začne na podzim NHL. Uvědomujete si, že vlastně budete obhajovat vítězství ve Stanleyově poháru? Často se vám ještě triumf vybaví v paměti? Dodnes na to hrozně rád vzpomínám, hlavně pak na fanoušky. Před vyprodanou halou jich před sedmým zápasem proti Calgary zůstalo zhruba třicet tisícovek. Nezapomenutelná pak byla i následná triumfální projížďka městem, kde nás přišlo pozdravit prý asi sedmdesát tisíc lidí. Bylo to něco nepopsatelného.
Máte ještě rozhodující souboj před očima? Vybavuji si to přesně. Deset minut před koncem snížilo Calgary na jedna dva a já se pak snad každou vteřinu díval na časomíru. Modlil jsem se, abychom nedostali už další gól, a zbytek zápasu se mi vlekl, jako by netrval deset minut, ale deset hodin.
Co pro vás znamenalo zvednout nad hlavu Stanleyův pohár? Byl to můj sen a vážím si, že jsem to dokázal v Tampě. Když jsem tam v devatenácti začínal, lidi se mi smáli, že hraji za nejslabší tým. Radili mi, abych odešel. Při letních návštěvách domova jsem novinářům opakoval, že jednou budeme silní a vyhrajeme pohár. Nikdo mi asi nevěřil, jenže my to dokázali. Tampu beru jako druhý mateřský klub, dostal jsem tam šanci a jsem tam už osm devět let. A naprosto spokojený.
Jak vnímáte blížící se start NHL? Těším se, bude to zajímavá sezóna. Nastala spousta změn v kádrech, a i když se to snažím sledovat, pomalu nevím, kde který hráč právě je. NHL bude vyrovnaná. Kluby jako Nashville nebo Atlanta se posílily, platí to i o New York Rangers. Týmy, které se nikdy nedostaly do play-off, cítí teď velikou šanci a snaží se získat co nejlepší hráče.
Tampa Bay však zůstává trochu stranou. Nejvíce mě mrzí, že jsme přišli o brankáře Chabibulina, to bude oslabení. Stále pak nejsou podepsáni St. Louis a Lecavalier, ale pokud se s nimi vedení klubu dohodne, zase bude tým silný. Tampa získala brankáře Seana Burkea, chytával v Philadelphii, Phoneixu, Floridě a řadě dalších klubů. Čeští fanoušci ho znají z mistrovství světa. Má osmatřicet let a snad ruskou hvězdu nahradí. To bychom zase hráli vysoko.
Co říkáte na nová pravidla v zámořské soutěži? Jsem rád, že při remíze přijdou na řadu nájezdy, které bývají atraktivní. Na druhou stranu mě tolik nepotěšilo zrušení postavení mimo hru na střední čáře. V Evropě se to zkoušelo a branek padalo ještě méně, přišlo se na to, že je to výhoda defenzívních týmů. Šťastný není ani zákaz rozehrávky puku gólmanů za brankou. I tak ale zastávám názor, že pravidla v Evropě i zámoří by měla být stejná.
Na hru bez červené čáry jste si mohl zvykat loni ve Vítkovicích. Bude to výhoda pro hráče, kteří rok nestáli a zahráli si třeba v Evropě? Uvidíme. Pokud se mě trenér zeptá, jak jsme to hráli, určitě mu řeknu svůj názor. Pro Evropany je vůbec obrovské plus, že se měli kam vrátit. Jen trénovat a nehrát utkání, to muselo být pro kluky ze zámoří nepříjemné. Neumím si představit, že bych na rok vypadl ze zápasového rytmu. Trvalo by mi dlouho, než bych se do toho dostal.
Neděsí už vás znovu časté letecké přesuny mezi městy v zámoří?Po tom se mi nestýskalo, ale určitě si zase zvyknu. Je fajn, že v klubu zůstali Venca Prospal se Slovákem Martinem Cibákem. Máme dobrý kolektiv i vlastní letadlo, takže to je v pohodě.
V zámoří se pracuje na tom, aby padalo víc gólů. Nemáte ale pocit, že vyrovnáním kádrů po zavedení platových stropů přibude zase těsných výsledků, kdy se skóre moc měnit nebude? Dost zápasů bude končit rozdílem gólu nebo dvou, na druhou stranu zase přibude duelů, v nichž nebude favorit. To znamená zatraktivnění soutěže pro diváky.
Sám říkáte, že změn bylo hodně. Nebál jste se případného trejdu? V hokejovém životě s tím musíte počítat pořád. Mohou vám zavolat o půlnoci, že vás vyměnili tam a tam, vy se ráno sbalíte a letíte klidně na opačný konec kontinentu. Na druhou stranu jsem v Tampě spokojen a myslím si, že jsem si už i vybudoval určitou pozici. Kdyžby se něco chystalo, zřejmě bych to od generálního manažera věděl s dostatečným předstihem, ovšem jsem moc rád, že se mě takové starosti netýkají.
Ve vaší hráčské kartě jsou zapsány jen dva kluby. Vítkovice a Tampa Bay. Považujete se za klubistu? Asi ano. Pro mě sounáležitost s klubem znamená moc. Neumím si představit, že bych vystřídal třeba tři čtyři kluby za sezónu. Ono se to jednou může stát, ale vážně netuším, jestli by mi nedělalo problémy sžívat se s novou organizací.
Když se blížila dohoda mezi majiteli klubů a hráčskou asociací, měli hokejisté vyjádřit svůj názor. Posílal jste za oceán e-mail? Nepsal jsem nic, myslím si, že už stejně bylo pozdě. Zbytečně jsme ztratili rok, ale nic se s tím nedá dělat. Kdybychom tyhle podmínky nabídli před rokem, začalo by se hrát a ani by se nemuselo stávkovat. A možná by platové stropy byly ještě vyšší...
Ve Vítkovicích jste byl kapitánem. V Tampě váš dres céčko zdobit nebude? Už jsem si to párkrát zkusil, ale na to v týmu máme jiné hráče. Záleží, zda Dave Andreychuk bude dál pokračovat. Brzy oslaví dvaačtyřicetiny, přesto doufám, že ještě rok vydrží. Pokud by se rozhodl skončit, stane se asi kapitánem Lecavalier.
Už jste měl plány, co dál, pokud by NHL zanikla? Bylo by to zajímavé. Říkal jsem, že pokud by rozhodnutí do konce srpna nepřišlo, začal bych se shánět po angažmá. Všechny kontakty jsem doposud odmítal a jsem rád, že mě takové dilema nečeká. I rok byl hodně dlouhý, to asi nikdo nečekal.
Vy jste dal najevo, že do Ruska by se vám nechtělo. Změnil byste názor? Nabídka by fakt musela být hodně, hodně zajímavá. Před minulou sezónou jsem slíbil, že dokud nezačne NHL, budu hrát doma. To jsem splnil, i když zájem z Ruska byl veliký. Já jsem ale trval na svém. Musela by přijít nabídka, jaká se neodmítá.
Pokud Tampa bude hrát play-off, nestihnete letos světový šampionát. Co vám ale říkají únorové olympijské hry v Turíně? Pokud bude zájem, budu zdravý a ve formě, rád přijedu. Reprezentovat je pro mě obrovskou ctí. Olympiáda bude prvním vrcholem sezóny, čekám podobný turnaj jako v Naganu nebo Salt Lake City. Zase všichni budou chtít dokázat, že jsou nejlepší.
Jaké budou ambice české reprezentace? Pojedeme bojovat zase o zlato. Mužstvo na to je. Kouč Hadamczik už řekl, že základ bude ze šampionátu ve Vídni, kde jsme měli super tým. A to ještě pár kluků chybělo.
Nemrzí vás, že vám schází olympijské zlato z Nagana? Mrzí, ale co se dá dělat. Pak jsem jenom rodičům v žertu vyčítal, že mě mohli mít o něco dřív. Já měl v době olympiády v Naganu devatenáct, byl prvním rokem v zámoří a putoval mezi prvním týmem Tampy a farmou. Hry jsem sledoval z Ameriky a moc klukům fandil. Byl jsem ale jediný, v klubu zlato všichni přáli Kanadě nebo USA.
Je pro vás víc triumf ve Stanley cupu nebo vítězství ve finále mistrovství světa, což jste prožil už třikrát v kariéře? Obojí je obrovský úspěch. Stanleyův pohár je celoroční práce. Sedm měsíců, dvaaosmdesát zápasů a pak ještě musíte v play-off přejít přes čtyři soupeře v náročných sériích. Mistrovství světa je o třech utkáních, potřebujete zvládnout čtvrtfinále, semifinále a finále. Jenže zase se bojuje za celou zemi. Když se mám přiznat, tak si zisku Stanleyova poháru vážím víc, ale světové tituly jsou hned za tím.
První zlato jste získal v roce 1999 v Lillehammeru, druhé dva roky poté v Hannoveru a hattrick jste završil letos ve Vídni. Můžete to srovnat? Všech tří titulů si cením stejně, ale nejhezčí vzpomínky mám na první medaili. Ne nadarmo se říká, že poprvé to bývá nejkrásnější. Byl jsem tam jako mladý kluk, slavil během šampionátu dvaadvacáté narozeniny a s Radkem Dvořákem jsme tehdy měli klasické povinnosti bažantů. Chodili poslední z ledu, sbírali puky.
Byl například tehdy v týmu hráč, který byl vaší modlou? Nikdy jsem neměl žádný vzor, který bych chtěl kopírovat. Líbily se mi věci od řady hokejistů, ale stejně mi vždycky nejvíc imponovali hráči, kteří pro svůj tým na ledě padali po hlavě do ran, prostě tam nechali všechno.
Letošní šampionát ve Vídni byl specifický. Všichni sledovali, zda Jaromír Jágr i se zlomeným malíčkem získá svůj první titul. Bojovali jste i vy za to, aby se zbavil nálepky smolaře? Na to se nemyslelo. V reprezentaci jsou si všichni rovni. Máte lvíčka na prsou a bojujete za čest národa. Chcete porazit ty nejlepší hokejisty světa a pomoci k tomu, aby malá, hokejem žijící země oslavila další úspěch.
V souvislosti s reprezentací se vždy skloňuje slůvko parta. Vy hráváte i ve světě, tak můžete srovnat, zda je to skutečně česká specialita. Kolektivní duch je v nároďáku fakt cítit, navíc je to pohoda, zábava. Z rádia nám ještě deset minut před zápasem burácejí česko-slovenské hity, to by se v klubu v NHL asi nestalo. Je to kamarádské a líbí se mi, že tam nikdo nesleduje kanadské bodování a podobně. Nehrajeme na sebe, což je na úspěších českého hokeje vidět.
Jak těžké je v národním týmu zapudit vaše ofenzívní choutky a plnit striktně defenzívní pokyny trenéra? Tam se hraje úplně za jiné věci. Člověk nemůže myslet na to, co by dělal rád, na ledě musí nechat srdce. Když prohráváme, zapojím se do útoku, ale pokud vedeme, obránci si víc hledí práce dozadu. Tady jde o výsledek celého týmu, celé země.
Léto pro vás znamená dovolenou, odpočinek. Pěkného počasí si ale užíváte na Floridě po celý rok. Neunavuje už vás? Kdybych léto neměl rád, nemohl bych hrát za Tampu. Tam je teplo opravdu pořád. Vyhovuje mi to, že mohu na trénink jet v šortkách a tričku, a když dostaneme volno, dá se vyrazit na pláž nebo na moře. Kdykoliv si můžete zahrát golf i tenis, to je výhoda Floridy.
A taky je to ideální fotbalový čas. Čím to, že jste kopané tak propadl? Začal jsem s fotbalem dřív a do patnácti nebo šestnácti jsem zvládal oba sporty. Pak jsem si však vybral hokej, což naštěstí chápali i mí fotbaloví trenéři. Prostě mi učaroval víc, ovšem fotbal je v těsném závěsu za ním. Proto využívám každé možnosti, abych si ho zahrál. V létě exhibičních utkání pár zvládneme, baví mě to.
Dokonce jste oblékl i dres Baníku v přípravném duelu s bundesligovým Mönchengladbachem. Nechybí vám na trávníku hokejový důraz a souboje? Vůbec ne, naopak se mi víc líbí techničtí hráči jako třeba Ronaldinho z Barcelony. Ani ve fotbale nestačí, když je hráč jenom rychlý nebo důrazný, vždycky na hřišti musí být člověk, který akci vymyslí, zrežíruje. Takové borce hodně uznávám.
Vybaví se vám ve fotbalové branži obránce podobný vám na ledě? To fakt nevím. Navíc to těžko mohu porovnávat, protože při fotbale vždycky chodím do útoku a moc se nevracím. Když se to některému ze spoluhráčů nelíbí, tak mu jen vždycky opakuji, že bráním celý život, proto ve fotbale to po mně nemůže chtít.
Počítáte si starty v mistrovských zápasech? Když to budu ve fotbale brát od žáčků po muže, za které ještě i teď občas hraji, tak to bude asi stovka. A v hokeji? Mám v Tampě kolem čtyř set šedesáti utkání v NHL bez play-off. Pěkné číslo, ovšem mým snem je meta tisíce zápasů. Teď se mi to stávkou zase o něco vzdálilo, přesto pokud zdraví a forma vydrží, chtěl bych se o to pokusit.
Kromě fotbalu ale máte i další koníčky. Proč si vás získal rybolov? Každý, kdo má rybaření rád, vám řekne to samé. Je to o klidu, pohodě, posezení v přírodě. Navíc v sobě lovení ryb má určitý druh napětí. Čekáte, co zabere, jestli se vám rybu podaří vytáhnout. Je to pak takový malý souboj. Ať už je tam člověk sám, nebo s kamarádem, vnímá obrovské odreagování.
Pochlubíte se rekordním kouskem? Já to dělím na normální rybaření a chytání na moři. U nás jsem už vytáhl kapra, který měl přes devět kilo, ale nebyl to problém, protože na tom rybníku velké ryby chovají. V Americe si zase suverénně nejvíc cením úlovku žraloka. Měřil asi metr a půl.
Léto jste měl hodně nabité. Kolikrát jste se na ryby letos dostal? Přiznám se, že ani jednou. Prostě nebyl čas, ovšem pořád věřím, že do odletu za oceán se na ryby ještě jednou nebo dvakrát dostanu. K rybníku jsem nevyrazil, zato jsem byl dvakrát na houbách a také se mi docela dařilo.
Stihl jste ale rovněž založit fotbalový Kubina Team. Proč vznikl? Marek Malík, Venca Varaďa, Filip Kuba a další si taky rádi obují kopačky, doplnilo se to lidmi nejen ze světa hokeje. Párkrát jsme někam přijeli hrát fotbal a nebylo to, jak jsme si představovali, třeba jsme ani neměli dresy. S pomocí pár kamarádů jsem nad tím převzal záštitu a chceme v létě objet nějaké vesnice, protože právě tam tyto akce směřujeme. A vždy předáme díky sponzorům nějaké finance tamní mládeži.
Dojde na měření sil s Jágr Teamem? Pokud by měli zájem, tak určitě, ale Jágr Team je úplně někde jinde. My jsme klub založili kvůli fotbalový exhibicím. Neříkám, že bychom do toho nepřidali tenis či něco jiného, ale s Jágr Teamem se rovnat nechceme. U nás to je spíš o pohodě a legraci.
Prý hodláte brzy přestoupit do stavu manželského? Svatbu s přítelkyní Andreou plánujeme na příští léto. Myslím si, že po pěti letech nastal správný čas. Já vždycky tvrdil, že to musí přijít samo, nikam jsme se nehnali.
Zásnuby proběhly, svatební obřad plánujete doma, nebo za mořem? Určitě doma. Já jsem chtěl vždycky velkou svatbu s kamarády a známými, neumím si představit, že by to proběhlo jen v úzkém kruhu rodiny. Beru to tak, že je to jednou za život, proto bych tam chtěl mít všechny své blízké.
Není tajemstvím, že se vaším tchánem stane prezident hokejových Vítkovice Steel František Černík. Mluví vám hodně do hokeje? Pana Černíka si hodně vážím i proto, že mi nikdy nechtěl v ničem radit, poučovat mě. Když jsem hrál teď ve Vítkovicích, nepožíval jsem privilegií, ale ani za mnou nechodil, že bych měl jeho názor prosazovat v šatně. Máme super vztah.
V Kubina Teamu však hrává také. Jaké to je šéfovat potenciálnímu tchánovi? Těžké, těžké. Při fotbale si ale dovolím mu tykat. Asi bych v zápasech nemohl na něj křičet: "Pane Černík!" Takže na něj normálně houknu: "Franto" - a to se mi moc líbí.
