Článek
Náklonností k českému národnímu nápoji se vůbec netají. „Když si dáš pivo, tak to nikoho nezabije. Pokud chlastáš týden v kuse, tak to samozřejmě prospěšný není. Nemůžeš se ožrat, chovat se jako kretén, protože hodně lidí tě zná. Ale když si dáš někde jedno pivo, tak co je komu po tom? Když půjdu na večeři, tak si ho normálně dám, protože ho mám rád. To mi starosti nedělá," říká Voráček, který občas s partou spoluhráčů vyrazí na šipky nebo bowling. „Simmonds, Couturier, Read... Bývá nás tak osm devět. Dáme pivo, koukáme u toho na americký fotbal."
Ještě v devadesátých letech bylo i v NHL běžné, že nejlepší taktická porada se konala právě u piva. „Hráči si všechno vyříkali, ožrali se, ale mančaftu to pomohlo," vyprávěl Lang. To už dnes moc neplatí. „Hokej je mnohem náročnější. Musí se mu dávat mnohem víc. Záleží na tom, jak hráč jí, jak spí. Když člověk hraje v NHL, tak ví, co si může dovolit. Já si před zápasem klidně jedno pivo dám a nemám s tím problém, ale někdo nemůže, protože by měl druhý den těžké nohy."
Za skoro devět let, co je v zámoří, už si Voráček zvykl i na těžká americká piva, ale pořád nedá dopustit na plzeňské, které pro něj přítelkyně Nicol objednává na internetu. „Když přijedou naši, tak vždycky vezme dvě bedny. Protože to jsou dvě piva k obědu, dvě piva k večeři a za čtyři dny je to pryč," líčil hokejista, který svou partnerku Nicol udivil, když s ním v létě zavítala do Česka. „Přišel jsem odněkud v půl osmé ráno, tak docela koukala. Ale vysvětlil jsem jí, že u nás se prostě jede 24 hodin," chechtal se Voráček.
