Článek
Na Pantery, kde jste byl čtyři sezóny jedničkou, ale občas zajdete, ne?
Minulý rok jsem byl, myslím, třikrát, občas se na ně podívám v televizi. Ale neláká mě to až tak často.
S Jágrem jste se potkali?
Ještě ne. Radek Dvořák se s Jardou párkrát viděl, ten chodí na Panthers častěji, protože jeho kluk chce vidět všechny zápasy. Já mám dvě holky, navíc trénuju děti po škole, takže až do odpoledne. Ale pro všechny by bylo dobře, kdyby se Panterům dařilo a hokej tady trošku začal vzkvétat.
Cítíte se jako hokejový důchodce?
Nejlepší na tom je, že člověk po těch letech co věděl, že se musí připravovat, tak si program konečně může upravit podle sebe.
Takže svět NHL už vám neschází?
Hrál jsem už dost dlouho. A mám tu výhodu, že tady v Coral Springs, kde trénuju, se mnou jsou Radek Dvořák, Petr Sýkora, ale i Marco Sturm, nebo Olli Jokinen. Takže my v podstatě máme tu srandu, co byla v kabinách, furt. Jen s tím rozdílem, že už se nemusíme nahánět sami, ale naháníme děcka. Možná mi to chybělo loni, ten první půlrok, kdy jsem skončil. Ale teď už žiju jiným životem a to je taky v pořádku.
Věděl jste hned po příchodu na Floridu, že zůstanete natrvalo?
Když mě v roce 2007 vyměnili z Nashvillu, měl jsem tu smlouvu na čtyři roky. Tehdy jsme nebyli rozhodnutí, jestli se vrátíme jednou do Čech, zůstaneme v Nashvillu, nebo jestli se nám bude líbit tady. Časem si ale rodina zvykla, vytvořili jsme si zázemí, poznali kamarády, děti chodily od začátku do stejné školy, pro ně je domov v Americe. Čím dál tím víc jsme si byli jistí, že zůstaneme tady.
Takže hlavně kvůli dětem?
Člověku se trošku změní život. Já bych neměl problém vrátit se domů, ale děti se tu narodily. Mám patnáctiletou dceru, která tu vyrostla, její dětství je Amerika, pro ni bylo těžké jít někam, kde nikdy nežila. Navíc jsme si tu našli dost přátel, je tady víc bývalých hráčů, než by se mohlo zdát. Marek Židlický a Honza Hlaváč mají baráky na západním pobřeží. Za Petrem Nedvědem sem jezdí Petr Průcha, Martin Ručinský...
Zahrajete si ještě někdy?
Ne, nechodíme, ale je nás pět, co trénujeme školní mužstva, takže se vídáme každé ráno. Dvořka má kluka, co hraje hokej, Petr Sýkora taky. Hodně lidí tu po kariéře zůstává.
Tréninkový komplex Panthers je skvělý, ale co další haly?
Oproti Chicagu nebo Minnesotě se to nedá srovnat, ale i tak je tady dost zimáků. V okolí vím asi o šesti sedmi. Na takové město, kde hokej před 25 lety nebyl vůbec, se to docela rozrostlo.
Je mezi vámi a bývalými spoluhráči rivalita?
To ne. Tuhle jsme hráli dva přípravné zápasy proti týmu, který vede Venca Prospal. Tady je dost těžké sehnat kvalitní soupeře a my tím, že se známe, se snažíme si pomáhat. Oni přijeli sem na dva zápasy, teď bychom měli zase jet my k nim do Tampy.
A když netrénujete, čím se na Floridě zabýváte?
Motorku mám, ale moc jsem na ní zatím nejezdil. Na rybách jsem párkrát byl, ale mně se dělá na lodi blbě. Ale můžu hrát celý rok tenis, dělat spoustu věcí s dětmi. Teď jsem docela zaneprázdněný trénováním, během sezóny jsme dva týdny po sobě cestovali do Michiganu. Člověk se snaží udržovat, aby měl co dělat, ale ne aby ho to přerostlo, že by neměl čas na vlastní rodinu.
Víc u moře jste bydlet nechtěl?
Já chtěl být blízko zimáku, protože od moře je docela složitá doprava. Není to daleko, ale časově ano, jsou tam mosty, jezdí tudy hodně turistů. Nechtěl jsem prosedět hodinu tam a hodinu zpátky v autě a večer po zápase to samé. Navíc nejsem moc vodní typ. Žiju tady osm let, a jestli jsem na pláži byl desetkrát, tak je to hodně. Když mám čas, spíš si lehnu doma u bazénu. Nebo si vyrazíme na pobřeží na oběd, ale že bych se musel škvařit na sluníčku, na to moc nejsem.
