Článek
Na Berounsku je krásně, zvláště ty kopce, řekl by možná i Jára Cimrman. Nádhera pro brouzdání se na velocipedu, občas minete rybníček, sluníčko pálí, listí hraje všemi barvami, podzim má něco do sebe. Až se něco pokazí.
Potkáváme se s Josefem Brukem, Haškovým trenérem. Měří si mě, vyzvídá, usmívá se a poživačně vychutnává cigaretku. Postupně dostávám instrukce celého odpoledne. Virtuální ochutnávka před životně vysilující, ale působivou realitou. Nástin tréninků, časů, přestávek, tepové frekvence. Jak krásné je vše sepsané v sešitu o rozměru A5. Za pár minut se připravený scénář bortí. A já jsem toho viníkem. „Dáme osmnáct sprintů,“ slyším první rozkaz od kouče. Jen pro upřesnění. Tomu pánovi je 75 let! Každý den je na bruslích, trénuje a čilý je více než většina čtyřicátníků.
Ale zpět ke stoupajícímu asfaltu, který se mi stává dotěrným společníkem. Sám se v něm za chvíli začnu bořit. Sprintem je myšlen čtyř set metrový výjezd na plný plyn do kopce. To vše na kole.
Trenér hokejového brankáře Dominika Haška Josef Bruk foto: Právo/Milan Malíček
První jízda za mnou. „Chce to zrychlit, jste pět sekund pod Hašanem,“ slýchám první porovnání. „Jdeme na trať,“ zní po pár vteřinách. „Jedeme, jedeme,“ slyším v zádech při druhém pokusu. Stopky ukazují, že jsem zpomalil. Třetí kolo, čtvrté, páté. Krize. Zvracím, je mi blbě, chci skončit, tohle nedám. Vyčítám si nápad zkusit zrovna Haškův trénink. „Teď už to bude jen lepší,“ matně vnímám trenéra. „Lžete,“ odvětím drze, přesto jdu dál. Po šestém utrpení nastává delší pauza. Nohy nahoru a výhled na rybníček. Před pár minutami jsem se kochal, teď mi je krása okolí naprosto ukradená.
Sedmý výšlap je v pohodě. Jen chvíli. Tělo zase protestuje. Snídaně opět opouští mé útroby. Kousnu se. Jedu poosmé. Tím ale končím, víc nedám, mozek dostal rozum, vystavuje stop. Osm z osmnácti. „Nejste trénovaný, tohle není trénink, ale prasečina. Ale chtěl jste to,“ skoro se mi omlouvá Josef Bruk. Nastávají dvě hodiny regenerace.
Po kole přichází čas ve vodě
Přichází čas v bazénu. Hodina ve vodě, šedesát minut, kde věřím, že mi bude lépe. Jen chvíle a dozvídám se, že jeden extraligový brankář při tomto tréninku nevydržel zcela podle představ. Jméno si nechám radši pro sebe, přece jen je aktivně činný. Ale dost pošklebků. Já ještě nezačal.
Začátek je stejný. Kouč přichází, v ruce stopky a sešit pro porovnání časů. Čísílka ho evidentně baví. Start mě uklidňuje. Jsem o dvě sekundy pomalejší oproti Haškovým výsledkům z června. Tím ale mé prchlivé vítězství mizí do galaxie zapomnění.
Na závěr už jen paní radová
Nastává čas pohybových cvičení. Voda je krásná, ale nikde se neopřete, stabilita veskrze žádná. Dvacet sekund naplno, třicet pauza. „Ještě, ještě. To je pomalý,“ doléhá na mě ostrý tón z břehu. Držím se provazu, vydýchávám a ten nahoře mi předvádí, kam mám dát nohu, kam se otočit o 360 stupňů, co skrčit, co natáhnout, nechybí ani vodní kankán. Pane bože.
Připadám si jak na běžícím páse, který nemá konec. Přitom jsem narozen ve znamení Ryby. Nevěřím, tohle někdo musel poplést, zažívám stav hadru na smetáku. Tam, zpátky a elegance žádná. Zvláště při posledním cviku. „Šest žabáků. Odrazit ode dna, vyskočit a pořádně dopředu,“ zní vlídné přání trenérovo. Jeden, dva a konec. „V klidu. Dáme už jen paní radovou,“ což znamená plavat tam a zpátky bez stopek. Ale i to je nyní únavné.
Je po všem. Odcházím s lekcí, pětasedmdesátiletý trenér se usmívá a vypráví o jedenácti letech s Dominátorem. „Není to jen o hezkých dresech při zápasech. Bez dřiny to nejde,“ loučí se Josef Bruk. Co na to říct. Nic. Má pravdu.
