Rubriky:

Ostatní

Osudem zkoušený Jaroslav Holík: Kvůli vnoučatům chci vydržet

4. února 2012 09:20

Legendární hokejista Jaroslav Holík (69) svádí po amputaci části levé nohy těžší bitvu než kdykoli v minulosti na ledě. Pořád je ale tím bouřlivákem, jak ho znají fanoušci z dresu jihlavské Dukly nebo reprezentace. Všechny útrapy se snaží vydržet hlavně kvůli rodině.

 

Petr Horník, Právo

Byl to velký šok, když vám lékaři těsně před Vánocemi oznámili, že amputace je nevyhnutelná?

Už před rokem mi noha začala černat a doktoři mi museli vzít malíček. Myslel jsem, že to jako kdykoli předtím vyléčím vůlí. Bohužel to ale postupovalo nahoru a objevily se další černé fleky. Byla to gangréna, antibiotika už nezabírala a doktorka mi pak na rovinu řekla, že buď půjde noha do tří dnů pryč, anebo tady za týden už nebudu.

Přepadaly vás hodně chmurné myšlenky?

Přiznám se, že v nemocnici docela jo. I když chodilo hodně návštěv a žena byla u mě denně, pořád tam člověk tráví spoustu času hrozně sám. Přemýšlí tak nad vším možným, taky jestli má takhle smysl žít. Odvahu ukončit to jsem ale nenašel, to bych se musel dostat do stresu, ze kterého by nebylo úniku. Občas jsem ale ženě říkal, aby se nedivila, kdyby při příští návštěvě našla místo mě jen prázdné krabičky od prášků.

Opravdu je váš současný stav tak náročný na psychiku?

Dostávám spoustu dobře míněných rad od rehabilitačních sester i od běžných lidí. Jenže oni se těžko vžijí do situace, kdy k jakémukoli pohybu můžete využít jen pravou nohu, když sami mají obě. A když se na té jedné rozkývu, ztrácím veškerou jistotu. Teprve postupně si začínám uvědomovat, že mě čeká běh na dlouhou trať, než se noha zahojí. Beru kortikoidy, ale klidně může trvat půl roku, než mi lékaři budou moct nasadit protézu. S tou už by mi zase bylo hej.

Vy jste konečně v domácím ošetřování, je to pro vás trochu snadnější?

Samozřejmě že doma je to lepší, ale zase mě má na krku manželka. Musí se o mě neustále starat, je to pro ni obrovský záhul. Vždyť já si nemůžu nikam dojít, ani si pořádně nic podat. Jsem moc rád, že jsem si kdysi našel takovou hodnou ženskou…

Marodíte v původním jihlavském bytě. Proč ne na chatě u Světlé nad Sázavou, kde jste poslední léta žili?

Tam bych byl mnohem raději, nerad už žiju ve městě. Na chatě pořád bylo co dělat, vždyť kolem máme na pět hektarů půdy. Strašně mě baví pracovat s pilou, jezdit traktorem anebo dělat na zahrádce. Momentálně ale Světlá nepřichází v úvahu, vždyť ani nejsem schopen sejít schody a obden mi z charity chodí nohu převazovat.

Jak trávíte volný čas?

Hodně čtu. Denně aspoň dvoje noviny a k tomu i nějaký ten časopis.

Počítač také užíváte?

To ne. Už se mi na něm nechce učit. Raději k tomu nabádám manželku. Vím, že by nám to třeba usnadnilo komunikaci s dětmi přes oceán, ale já si mail nebo podobné věci pořizovat nebudu. A na internetu by mě to ani nebavilo.

Určitě za vámi chodí hodně návštěv, nebo ne?

Ale jo, pár přátel tu ještě mám, a dokonce za mnou přijeli i kamarádi ze Světlé a skoro čtyři hodiny jsme mastili mariáš.

Neupevnila paradoxně vaše nemoc vztahy s bratrem Jiřím?

Já myslím, že my spolu vycházeli vždycky dobře, i když povahově jsme každý jiný a většinou jsme se stýkali i s odlišnými lidmi. Ale pořád jsme bráchové, kteří tu jsou pro sebe. Teď, když mě postihly ty zdravotní problémy, se vídáme častěji než dřív. V nemocnici za mnou Jirka se švagrovou byli obden a nedávno se mi už smál, že mám slaboučký ručičky, ať něco dělám. Já jsem ale zatím rád, že se vůbec postavím.

S vaším někdejším věrným parťákem a bývalým koučem hokejové reprezentace Josefem Augustou se ovšem už delší dobu nebavíte. Proč?

Něco se mezi námi přetrhlo. Nejsem na ty jeho řeči už vůbec zvědavý, málokdo s ním vyjde. Často se kvůli němu pohádám právě s bráchou, který se Augusty zastává. On Jirka ale nikdy nebyl tak radikální, spíš se snaží s každým vyjít.

Nemrzí vás někdy, že máte obě děti za oceánem a vídáte se s nimi málo?

Andrea tady teď nedávno na týden byla, když mi tu nohu vzali. S Bobbym si často voláme a klidně spolu hodinu prokecáme, ale on už při odletu do zámoří v roce 1990 avizoval, že ho tady nikdo neuvidí. Každý rok jsme právě touhle dobou s paní jezdili na několik týdnů my za ním do Ameriky. Už jsme i na letošek měli zaplacené letenky, jenže kvůli té noze to padlo. Snažil jsem se obě děti vychovat k tomu, aby byly připravené na život mimo tuto zemi. Nutil jsem je, aby se naučily dobře anglicky a aby tvrdě trénovaly. Bobby dosáhl v hokeji strašně moc, Andrea po čase upřednostnila rodinu před tenisovou kariérou.

Jejím manželem je bývalý hokejista František Musil, s nímž má dceru a dva chlapce. Bobby má také dceru. Jsou děti a vnoučata těmi, kteří vám především dodávají sílu bojovat s nemocí?

Přesně tak, kvůli nim chci všechno vydržet. To naše silné rodinné pouto mě vlastně drží nad vodou. Nezažil jsem nikde jinde tak perfektní vztahy, jako máme doma my, a když třeba čtu, jak spolu válčí děti a rodiče těch takzvaných celebrit, docela valím oči.

Dělá vám radost, že oba vnuci jdou ve vašich hokejových stopách?

David si už zahrál na světovém šampionátu dvacetiletých a fandím mu, aby se brzy dostal do Edmontonu. Přál bych si ho ještě vidět hrát NHL. Mladšímu Adamovi je teprve patnáct. Je po mně, pravák a centr. Rodina se kvůli němu přesunula do Vancouveru, ale zároveň je výborným studentem a vůbec bych mu nezazlíval, kdyby školu upřednostnil před hokejem. Také obě vnučky mají ale vynikající prospěch, Dana je už na univerzitě a na Floridě žijící Bobbyho dcera Hannah výborně jezdí na koních. Jsem na všechny moc pyšný.

Mohl jste i v nemocnici sledovat na přelomu roku noční přenosy ze šampionátu dvacítek, na němž jste v minulosti slavil jako trenér s českou reprezentací dva tituly?

Nenechal jsem si ujít žádný zápas. A nejenom proto, že tam hrál vnuk. Nechápal jsem ale, jak se mohlo hodnotit páté místo jako úspěch, zvlášť když každý viděl, že jedinečnou zásluhu na něm měl výborný brankář Mrázek. Bez něj bychom byli mnohem níž. V kontextu toho bych já musel být za ta dvě prvenství vynášen až do nebes.

Koukáte hodně na televizi?

Na zprávy moc ne, u těch se vždycky rozčílím, ale sportovní přenosy sleduju pozorně. Zaměřuju se ale na kvalitu, takže na domácí extraligu skoro nekoukám, pořádný hokej se podle mě hraje jen v NHL. A mám rád kluky, kteří na sobě dovedou pracovat a mají charakter, třeba jako Krejčí nebo Plekanec. Ve fotbale zase fandím Manchesteru United a Realu Madrid, v tenise Federerovi a hodně uznávám teď Kvitovou. Připadá mi obrovsky psychicky silná, v jednadvaceti letech až obdivuhodně. Určitě bude brzy světovou jedničkou.

Nemrzí vás, že jste nemohl vydělat za mořem takové peníze jako třeba váš syn?

Ani ne, hokejisti teď berou milióny, ale já taky prožil hodně hezký život. Nic jsem si neodříkal a co jsme potřebovali, na to jsme měli. Pořídili jsme si chatu i auto. A to ani manželka nepracovala. Už před svatbou jsem jí řekl, že po ní chci, aby dobře vychovala naše děti. Rodina byla totiž pro mě vždycky na prvním místě. To, že jsem nikdy nijak zvlášť netoužil po zahraničním angažmá, bylo dáno i mojí značnou fixací k Vysočině, kterou považuju za svůj kraj. Na druhé straně jsem ale s hokejem projel kus světa.

Během kariéry jste si občas způsoboval problémy nevídanou otevřeností…

Na rozdíl od bráchy jsem vždycky na rovinu všem říkal, co si myslím. Proto mě komunisti neměli rádi a já zase nemiloval je. Nikdy jsem se od nich nenechal zlanařit do strany. Mladším spoluhráčům v Dukle jsem tvrdil, že když budou umět hrát hokej, prosadí se i bez členství v KSČ. Pokud ale nejsou dobrými hokejisty, tak ať si podají přihlášku. Já nebo Honza Suchý jsme to nikdy udělat nemuseli…

Vzpomenete si ještě na to, jak jste si na šampionátu v roce 1969 ve Stockholmu s několika reprezentačními kolegy přelepili hvězdu na dresu v tehdejším státním znaku?

Protestovali jsme tím proti vpádu sovětských vojsk v srpnu osmašedesátého. Tak trochu jsme se tehdy považovali za hrdiny, protože nikdo netušil, jaké to může mít následky. Už ani nevím, koho to tehdy napadlo. Někde jsem četl, že snad Jardu Jiříka, tak já mu to upírat nebudu. Pak se říkalo, že celý ten čin zpochybnilo, když prezident Husák hokejistům rozdával vyznamenání. Já ale u něj nikdy nebyl. Ale je pravda, že tehdejšího předsedu vlády Štrougala jsem docela uznával za to, jak se snažil pomáhat sportu. Docela mě překvapilo, že se o mně zmínil ve svých pamětech.

Co o vás v knize napsal?

Popisoval tam historku, jak si mu nějaký činovník z hokejového svazu přišel postěžovat, že v reprezentaci je hráč, který pořád nadává na komunisty. On se zeptal, jestli ten člověk hraje dobře hokej. Když uslyšel kladnou odpověď, řekl prý, že je to v pořádku, ať se o to nestarají. Štrougal tam pak píše, že tím hráčem jsem byl já. Bývalému režimu vyčítám všechno možné, ale to, že dával mnohonásobně víc peněz na sportování mládeže, mu upřít nemůžu.

V srpnu vám bude sedmdesát, chystáte oslavu?

V žádném případě. Před dvaceti lety jsem sezval na padesátiny kolem stovky lidí a stálo mě to spoustu peněz. Když jsem si druhý den přijel pro jídlo, co tam zbylo, zjistil jsem, že všechno rozkradli. Od té doby nic organizovaně mimo rodinu neslavím. Možná ale koupím pár kamarádům ve Světlé bečku piva a trochu masa, abychom kulatiny v úzkém kruhu zapili.

A kdyby se vedení Dukly rozhodlo zorganizovat na vaši počest nějakou slávu, přišel byste?

Ani náhodou. V Jihlavě už nechci mít s hokejem nic společného. Od té doby, co mi bývalé vedení Dukly zakázalo vstup na Horácký zimní stadión, přestalo to tady pro mě existovat.

Martin Kézr, Čestmír Folk, Právo

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní