Osudem zkoušený Jaroslav Holík: Kvůli vnoučatům chci vydržet

Už před rokem mi noha začala černat a doktoři mi museli vzít malíček. Myslel jsem, že to jako kdykoli předtím vyléčím vůlí. Bohužel to ale postupovalo nahoru a objevily se další černé fleky. Byla to gangréna, antibiotika už nezabírala a doktorka mi pak na rovinu řekla, že buď půjde noha do tří dnů pryč, anebo tady za týden už nebudu.

Přiznám se, že v nemocnici docela jo. I když chodilo hodně návštěv a žena byla u mě denně, pořád tam člověk tráví spoustu času hrozně sám. Přemýšlí tak nad vším možným, taky jestli má takhle smysl žít. Odvahu ukončit to jsem ale nenašel, to bych se musel dostat do stresu, ze kterého by nebylo úniku. Občas jsem ale ženě říkal, aby se nedivila, kdyby při příští návštěvě našla místo mě jen prázdné krabičky od prášků.

Dostávám spoustu dobře míněných rad od rehabilitačních sester i od běžných lidí. Jenže oni se těžko vžijí do situace, kdy k jakémukoli pohybu můžete využít jen pravou nohu, když sami mají obě. A když se na té jedné rozkývu, ztrácím veškerou jistotu. Teprve postupně si začínám uvědomovat, že mě čeká běh na dlouhou trať, než se noha zahojí. Beru kortikoidy, ale klidně může trvat půl roku, než mi lékaři budou moct nasadit protézu. S tou už by mi zase bylo hej.

Samozřejmě že doma je to lepší, ale zase mě má na krku manželka. Musí se o mě neustále starat, je to pro ni obrovský záhul. Vždyť já si nemůžu nikam dojít, ani si pořádně nic podat. Jsem moc rád, že jsem si kdysi našel takovou hodnou ženskou…

Tam bych byl mnohem raději, nerad už žiju ve městě. Na chatě pořád bylo co dělat, vždyť kolem máme na pět hektarů půdy. Strašně mě baví pracovat s pilou, jezdit traktorem anebo dělat na zahrádce. Momentálně ale Světlá nepřichází v úvahu, vždyť ani nejsem schopen sejít schody a obden mi z charity chodí nohu převazovat.

Hodně čtu. Denně aspoň dvoje noviny a k tomu i nějaký ten časopis.

To ne. Už se mi na něm nechce učit. Raději k tomu nabádám manželku. Vím, že by nám to třeba usnadnilo komunikaci s dětmi přes oceán, ale já si mail nebo podobné věci pořizovat nebudu. A na internetu by mě to ani nebavilo.

Ale jo, pár přátel tu ještě mám, a dokonce za mnou přijeli i kamarádi ze Světlé a skoro čtyři hodiny jsme mastili mariáš.

Já myslím, že my spolu vycházeli vždycky dobře, i když povahově jsme každý jiný a většinou jsme se stýkali i s odlišnými lidmi. Ale pořád jsme bráchové, kteří tu jsou pro sebe. Teď, když mě postihly ty zdravotní problémy, se vídáme častěji než dřív. V nemocnici za mnou Jirka se švagrovou byli obden a nedávno se mi už smál, že mám slaboučký ručičky, ať něco dělám. Já jsem ale zatím rád, že se vůbec postavím.

Něco se mezi námi přetrhlo. Nejsem na ty jeho řeči už vůbec zvědavý, málokdo s ním vyjde. Často se kvůli němu pohádám právě s bráchou, který se Augusty zastává. On Jirka ale nikdy nebyl tak radikální, spíš se snaží s každým vyjít.

Andrea tady teď nedávno na týden byla, když mi tu nohu vzali. S Bobbym si často voláme a klidně spolu hodinu prokecáme, ale on už při odletu do zámoří v roce 1990 avizoval, že ho tady nikdo neuvidí. Každý rok jsme právě touhle dobou s paní jezdili na několik týdnů my za ním do Ameriky. Už jsme i na letošek měli zaplacené letenky, jenže kvůli té noze to padlo. Snažil jsem se obě děti vychovat k tomu, aby byly připravené na život mimo tuto zemi. Nutil jsem je, aby se naučily dobře anglicky a aby tvrdě trénovaly. Bobby dosáhl v hokeji strašně moc, Andrea po čase upřednostnila rodinu před tenisovou kariérou.

Přesně tak, kvůli nim chci všechno vydržet. To naše silné rodinné pouto mě vlastně drží nad vodou. Nezažil jsem nikde jinde tak perfektní vztahy, jako máme doma my, a když třeba čtu, jak spolu válčí děti a rodiče těch takzvaných celebrit, docela valím oči.

David si už zahrál na světovém šampionátu dvacetiletých a fandím mu, aby se brzy dostal do Edmontonu. Přál bych si ho ještě vidět hrát NHL. Mladšímu Adamovi je teprve patnáct. Je po mně, pravák a centr. Rodina se kvůli němu přesunula do Vancouveru, ale zároveň je výborným studentem a vůbec bych mu nezazlíval, kdyby školu upřednostnil před hokejem. Také obě vnučky mají ale vynikající prospěch, Dana je už na univerzitě a na Floridě žijící Bobbyho dcera Hannah výborně jezdí na koních. Jsem na všechny moc pyšný.

Nenechal jsem si ujít žádný zápas. A nejenom proto, že tam hrál vnuk. Nechápal jsem ale, jak se mohlo hodnotit páté místo jako úspěch, zvlášť když každý viděl, že jedinečnou zásluhu na něm měl výborný brankář Mrázek. Bez něj bychom byli mnohem níž. V kontextu toho bych já musel být za ta dvě prvenství vynášen až do nebes.

Na zprávy moc ne, u těch se vždycky rozčílím, ale sportovní přenosy sleduju pozorně. Zaměřuju se ale na kvalitu, takže na domácí extraligu skoro nekoukám, pořádný hokej se podle mě hraje jen v NHL. A mám rád kluky, kteří na sobě dovedou pracovat a mají charakter, třeba jako Krejčí nebo Plekanec. Ve fotbale zase fandím Manchesteru United a Realu Madrid, v tenise Federerovi a hodně uznávám teď Kvitovou. Připadá mi obrovsky psychicky silná, v jednadvaceti letech až obdivuhodně. Určitě bude brzy světovou jedničkou.

Ani ne, hokejisti teď berou milióny, ale já taky prožil hodně hezký život. Nic jsem si neodříkal a co jsme potřebovali, na to jsme měli. Pořídili jsme si chatu i auto. A to ani manželka nepracovala. Už před svatbou jsem jí řekl, že po ní chci, aby dobře vychovala naše děti. Rodina byla totiž pro mě vždycky na prvním místě. To, že jsem nikdy nijak zvlášť netoužil po zahraničním angažmá, bylo dáno i mojí značnou fixací k Vysočině, kterou považuju za svůj kraj. Na druhé straně jsem ale s hokejem projel kus světa.

Na rozdíl od bráchy jsem vždycky na rovinu všem říkal, co si myslím. Proto mě komunisti neměli rádi a já zase nemiloval je. Nikdy jsem se od nich nenechal zlanařit do strany. Mladším spoluhráčům v Dukle jsem tvrdil, že když budou umět hrát hokej, prosadí se i bez členství v KSČ. Pokud ale nejsou dobrými hokejisty, tak ať si podají přihlášku. Já nebo Honza Suchý jsme to nikdy udělat nemuseli…

Protestovali jsme tím proti vpádu sovětských vojsk v srpnu osmašedesátého. Tak trochu jsme se tehdy považovali za hrdiny, protože nikdo netušil, jaké to může mít následky. Už ani nevím, koho to tehdy napadlo. Někde jsem četl, že snad Jardu Jiříka, tak já mu to upírat nebudu. Pak se říkalo, že celý ten čin zpochybnilo, když prezident Husák hokejistům rozdával vyznamenání. Já ale u něj nikdy nebyl. Ale je pravda, že tehdejšího předsedu vlády Štrougala jsem docela uznával za to, jak se snažil pomáhat sportu. Docela mě překvapilo, že se o mně zmínil ve svých pamětech.

Popisoval tam historku, jak si mu nějaký činovník z hokejového svazu přišel postěžovat, že v reprezentaci je hráč, který pořád nadává na komunisty. On se zeptal, jestli ten člověk hraje dobře hokej. Když uslyšel kladnou odpověď, řekl prý, že je to v pořádku, ať se o to nestarají. Štrougal tam pak píše, že tím hráčem jsem byl já. Bývalému režimu vyčítám všechno možné, ale to, že dával mnohonásobně víc peněz na sportování mládeže, mu upřít nemůžu.

V žádném případě. Před dvaceti lety jsem sezval na padesátiny kolem stovky lidí a stálo mě to spoustu peněz. Když jsem si druhý den přijel pro jídlo, co tam zbylo, zjistil jsem, že všechno rozkradli. Od té doby nic organizovaně mimo rodinu neslavím. Možná ale koupím pár kamarádům ve Světlé bečku piva a trochu masa, abychom kulatiny v úzkém kruhu zapili.

Ani náhodou. V Jihlavě už nechci mít s hokejem nic společného. Od té doby, co mi bývalé vedení Dukly zakázalo vstup na Horácký zimní stadión, přestalo to tady pro mě existovat.