Profesionálové proti rudé mašině. Série století 1972 změnila hokejový svět

V dubnu 1972 sice Sověti přišli v Praze po devíti titulech v řadě o trůn světového šampióna, ale právě zde byl definitivně domluven itinerář utkání, jenž měl zjistit, kdo je vlastně hokejovým králem planety.

Vše ovšem začalo už o půl roku dříve monitoringem sovětského tisku. Sekretář kanadského velvyslanectví v Moskvě Gary Smith dostal na stůl článek z deníku Izvestija, kde jeho autor Boris Fedosov naříkal, kteerak sovětské hokejisty unavují neustálá vítězství nad evropskými soupeři. Smith tedy vyrazil za Fedosovem do redakce a nad lahví vodky si vysnili konfrontaci hráčů SSSR a Kanady. Jejich nápad byl záhy vyslyšen na nejvyšších místech. Zámořský premiér Trudeau se kvůli tomu sešel se svým sovětským protějškem Kosigynem a Sérii století už nic nebránilo, aby spatřila světlo světa.

Kanaďané neměli respekt k SovětůmOsm utkání - čtyři v Kanadě, čtyři v Moskvě. Po nich už mělo být jasné, kdo vládne. Alespoň podle Kanaďanů. „Nevěřím, že by Rusové vyhráli byť jen jediný zápas," chvástal se skvělý obránce Bobby Orr. Nablýskaná NHL nebrala „mužiky ze Sibiře" vážně. Zatímco Sověti hláskovali jména soupeřů s posvátnou hrůzou a do přípravy vyrazili už na začátku července, pětatřicet kanadských hokejistů začalo se sed lehy v půlce srpna. „A to se ještě některým moc nechtělo," tvrdil trenér Harry Sinden. „Neměli jsme totiž dostatek respektu k soupeři, nebáli jsme se o výsledek. Nikdo z hráčů nevěřil, že mají tolik talentu," připomněl kanadský kouč.

Když sborná vystoupila z letadla, přivítala ji arogance a opovržení. „Kanaďané přišli na náš trénink, zůstali tam pět minut a pak novinářům vykládali, že máme divné brusle a smradlavou výstroj," vzpomínal gólman Vladislav Treťjak.

2. září 1972 přišel šok, z něhož se Kanada nemohla vzpamatovat. V prvním utkání série v montrealském hokejovém chrámu Forum vedli sice domácí rychle 2:0, ale jakmile sovětský stroj nasadil vyšší obrátky, znamenalo to konec profesionálů -3:7!

Ta hanba! Fanoušci zírali s otevřenými ústy na potupu, jejich miláčci zbaběle prchli z ledu a soupeřům ani nepodali ruce. „NHL byl mýtus. Měli jsme strach a ten nám pomohl," líčil Boris Michajlov. „Doma nás vyprovázeli, abychom hlavně neschytali debakl. A po prvním zápase přišel pokyn, abychom vyhráli i zbylých sedm," vykládal Vladimir Petrov.

Sověti opravdu nic nepodcenili. Zatímco jejich nový kouč Bobrov, který vystřídal legendárního Tarasova, připravoval tým doma, asistent Kulagin rentgenoval bohorovné Kanaďany přímo v zámoří. Na každého profíka měli ruští trenéři příslušnou ‚složku', zatímco jejich soupeři dostali od svých skautů jen hrstku řečí, že Sověti neumějí střílet a v brance mají sněhuláka...

Vyprovázel je pískotDalší tři duely na kanadském ledě ukázaly, že úvodní kolaps nebyla náhoda. I přes jasné zlepšení vyprovázel Javorové listy po zápase č. 4 ve Vancouveru pískot tribun. Před odletem do Moskvy to s profesionály vypadalo bledě. V tu chvíli se před kamery postavil útočník Bostonu Phil Esposito, jenž by svou vizáží krásně zapadl do mafiánské série Kmotr, a pronesl ‚státotvornou' řeč, která nabudila hokejisty i jejich fanoušky. „Nemůžu uvěřit tomu, že na nás lidé doma bučí. Ano, vydělávám peníze v USA, ale mou vlastí je Kanada a já budu hrát na 150 procent, abych jí zaručil vítězství."

Z partičky hokejových primadon se stal tým, který Sinden mohl konečně začít koučovat. Cestou k odvetám se Kanaďané zastavili ještě ke dvěma utkáním ve Stockholmu. Jejich nervozitu odneslo několik Švédů krvavými šrámy, titulky pak hlásaly cosi o gangsterech a rváčích. Byla to také první zkušenost se stylem posuzování evropských rozhodčích. „Narazil jsem chlapa na mantinel a pískli mi napadení. Dělal jsem si místo před brankovištěm - krosček. Ale věděl jsem, že v Moskvě to bude ještě horší," řekl Esposito.

Kanaďanům nevídaně pila krev dvojice německých sudích Baader - Kompalla. Jejich nenávist k arbitrům ještě vzrostla poté, co prohráli úvodní moskevský duel, ačkoli v něm vedli už 4:1. Poraženecká nálada však v kabině hostů nezavládla. Kanadští fanoušci, jichž do Moskvy přiletěly skoro tři tisíce, zazpívali hráčům spontánně národní hymnu. „Chodily nám telegramy z celé Kanady, lidé psali, že nám pořád věří. Bral jsem to jako válku a pro vítězství bych umřel," tvrdil Esposito.

Clarke vyřadil ze hry CharlamovaJako válečníci ale hosté ani náhodou nehráli v rukavičkách. Asistent John Ferguson nemusel dlouho přemlouvat Bobbyho Clarkea, aby něco provedl s útočným lídrem soupeře Valerijem Charlamovem. „Ten chlap nás zabíjí, řekl mi Johnny," prozradil Clarke, který poté hokejkou přetáhl sovětskou hvězdu přes kotník a na nějakou dobu ji vyřadil ze hry... „Když cítíte, že za vámi stojí celá země a všichni se vám snaží předat energii, tak občas nekontrolujete emoce," snažil se Treťjak ex post nalézt pro Clarkův hanebný zákrok nějakou omluvu.

Úmysl vykolejit Sověty se ale zdařil. Paul Henderson dával vítězné góly v zápasech číslo šest i sedm. A po sedmi utkáních tak oba soupeři měli na kontě 3 výhry, remízu a 3 porážky. Rozhodnout musel poslední duel celé série. „Byl to ten nejlepší scénář, jaký si dovedete představit," zasnil se Brad Park.

Ještě před začátkem osmého zápasu ale šéf kanadské výpravy Alan Eagleson hrozil předčasným odletem, pokud budou klíčový duel pískat opět Němci. K zápasu tak byla nominována dvojice Ove Dahlberg a Rudolf Baťa. Švéd však záhadně vycouval a k českému sudímu se vrátil „nepřítel Kanady" Kompalla.

Kromě exkluzivního hokeje se tak 28. září 1972 odehrávaly na ledě nevídané scény. Obrazovku hypnotizoval každý třetí Kanaďan a všichni zírali, co se v Moskvě děje. Hosté po dvou třetinách prohrávali 3:5 a opět šíleli z německého rozhodčího. Parise se dokonce proti Kompallovi rozjel a naznačil, že ho přetáhne hokejkou přes hlavu. Na poslední chvíli ucuknul, ale stejně ho neminul trest do konce utkání. Mezitím Esposito z trestné lavice ukazoval Michajlovovi, že ho podřízne. „Tenhle Rus mi pil krev, nejzákeřnější hráč, co jsem v kariéře zažil," tvrdil Esposito.

Porvali se i s milicionářiKdyž ve třetí třetině za stavu 5:4 pro domácí brankový sudí nerozsvítil po kanadském gólu červené světlo, vyrazil Eagleson protestovat skrz kordon milicionářů. Daleko nedošel. Tři policisté ho popadli a vlekli pryč. Když ale procházeli za kanadskou střídačkou, všiml si toho útočník Peter Mahovlich a jednoho z Rusů vzal hokejkou po hlavě. „Chtěl jsem prostě Alana osvobodit. Oni měli pistole, my hokejky," tvrdil šermující Mahovlich.

Pak už ale nastala chvíle, jež byla vyhlášena druhou největší událostí mezinárodní hokejové historie hned po Zázraku na ledě - americkém triumfu na olympiádě 1980. Puk se dostal opět ke střelci Hendersonovi, který nadvakrát propálil Treťjaka... Kanada propukla v bezbřehý jásot, zatímco Sověti zírali do prázdna. „Nechápali jsme to. Povedl se jim zázrak. Tolik jsme si věřili," smutnil sovětský gólman.

Na moskevské hrdiny, kteří se na zpáteční cestě zastavili i v Praze a vyrovnali tu čtyři vteřiny před koncem na 3:3, čekaly v Torontu v dešti desetitisíce lidí. Jakoby se vraceli vojáci z vítězné války. „Bral jsem to tak, že reprezentujeme svobodný svět. A oni jsou ti špatní. Ale v Moskvě jsem zjistil, že je to všechno ještě trochu jinak," tvrdil Esposito.

V roce 2002 byl on a jeho spoluhráči vyhlášeni Hokejovou Síní slávy jako nejlepší tým dvacátého století. Osmidílná série nastartovala proces sbližování hokejových stylů, který už nejde zastavit. „Změnili jsme svět. A na to jsme pyšný," řekl Esposito.