Článek
Myslíte, že se vás při ostré trenérské premiéře zmocní nervozita?
Myslím, že na střídačce dvacítky budu spíš zatím takový ten nosič vody. Pro mě je to stále ještě takové zaučování, ale chci být pevnou součástí týmu a dělat maximum pro to, abychom odváděli jako trenéři dobrou práci a pomohli klukům.
Měl jste i nabídku stát se členem trenérského štábu v New Jersey Devils, kde jste prožil celou zámořskou kariéru. Proč jste dal přednost české dvacítce?
Já se díky nároďákům dostal do světa a vnímám to tak, že pro mě nastal čas být součástí českého hokeje a trochu mu splatit dluh. Kdybych kývnul Devils, a pár dní jsem nad tím skutečně přemýšlel, zase bych se musel stěhovat zpátky do Ameriky. Probral jsem to i doma s rodinou a závěr zněl, že zůstaneme tady. Život je už prostě takový, že se některé věci nestanou.
Jak funguje u dvacítky vaše spolupráce s trenérem Varaďou?
První zkušenost z tréninkového kempu je pro mě hodně pozitivní. Všechno mě bavilo, navíc s Vencou Varaďou se známe od patnácti. V juniorských výběrech jsme hráli celé čtyři roky spolu na křídlech v jedné lajně, odešli jsme ve stejnou dobu i do Ameriky a také prázdniny jsme spolu kolikrát trávili, protože Venca měl strejdu v Třebíči, odkud pocházím. Spojují nás různé, ale hodně silné zážitky.
Takže bylo výhodou navázat na takové pouto mezi vámi?
Vždycky jsme se respektovali na ledě a opravdu jsme si sedli jako lidé. Já si navíc práci u reprezentace maličko osahal, když jsem část minulé sezóny jezdil jako konzultant se šestnáctkou. K dvacítce mě přivedla především Varaďova nabídka. Dělá svou práci hodně dobře, už po pár letech trenérské činnosti má obrovskou váhu každé jeho slovo, vše, co dělá. Fakt obdivuju, jak se těm klukům věnuje. Je fantastický, dobře mluví, ale i mně dal prostor, abych se do toho okamžitě zapojil.
Jaký jste získal první pohled na své nové svěřence?
Talenty máme a musíme je podporovat, věřit jim, ale samozřejmě je i přinutit hrozně tvrdě pracovat. Samozřejmě že když to člověk porovná s Amerikou, tak kluci u nás, kteří si už myslí, že tvrdě pracují, tak mají pořád ještě hodně daleko k té porci dřiny, která se odvádí za oceánem.
Cukalo to s vámi v Salcburku hodně, když jste předváděl herní věci na ledě?
Pořád mám v sobě ještě víc optiku hráče. Byl jsem taky jediný z realizačního týmu, který si tam vzal celou výstroj, za což se mi ostatní docela vysmáli. Takže jsem jim musel slíbit, že na další akci do Brna si už neberu chrániče holení, nárameníky ani suspenzor. Už bych stejně dvacetileté kluky nestíhal, oni jsou bruslařsky někde jinde, ale pořád mě hokej baví, jsem do něj zapálený a myslím si, že je to jeden z důvodů, proč si Venca myslel, že mu můžu být nějak nápomocný.
Cítíte i velkou zodpovědnost, která s trenérskou rolí přichází?
Měl jsem v kariéře asi čtrnáct trenérů a z každého jsem si něco vzal. Co hráč, to jiná povaha, někomu vyhovuje tvrdší přístup, dalšímu zase odlišný. Je to hodně o psychologii, o tom, jak člověk umí komunikovat a jak se chová v různých situacích.
Chcete být se svými bohatými zkušenostmi z NHL pro mladé hráče určitým mentorem?
Někdo se na to může takhle dívat, jiný ale zase může namítnout, že nemám trenérské zkušenosti. Snažím se něco ze svých poznatků, které jsem posbíral za svá hráčská léta, těm klukům dát a budu věřit, že oni to převezmou.
Umějí naslouchat?
Jsou to už sice mladí pánové, ale pořád potřebují ještě trošičku ukázat směr, jakým jít, co a jak na ledě řešit, a doufám, že – ať už budu u dvacítky rok, nebo dva – někdo z nich řekne, ten Eliáš mi pomohl zrovna v téhle situaci. Teď máme ve dvacítce ročník, který má výjimečné kluky, jako jsou Nečas, Zadina, Kaut nebo Chytil, jenže jen s individualitami nikam nedojdeme. Vždycky je to o týmovém pojetí, obětavosti a pracovitosti.
Po loňském ukončení kariéry jste začal nosit brýle. Budete mít pro fanoušky tuto image i na střídačce?
K ledu chodím radši s čočkami, protože by se mi mohly brýle zamlžit. Jinak brýle teď nosím, protože je to pohodlné a taky stárnu, už mi bylo dvaačtyřicet.
Ještě se zastavme u tolik diskutovaných nových reprezentačních dresů. Vy jste je při oslavách 110 let existence hokeje u nás prezentoval a jako jeden z mála tak znal jejich podobu předem. Dokázal jste udržet tajemství?
Věděla o tom jenom manželka a asi dva kamarádi, kterým jsem ukázal fotky a hned je zase zavřel. Musím říct, že i moje první reakce byla docela překvapivá, ale jak jsem se časem k tomu logu lví hlavy s korunkou vracel, tak jsem si začal zvykat, a to je myslím dobré znamení. Mně se líbí dynamika toho loga, moderní trend.
Myslíte si, že prvotní, silně negativní přijetí fanoušky zmírní právě čas?
Doufám, že lidi skutečně časem pochopí, proč se změna udělala, ale stejně jde hlavně o to, jaké se udělají výsledky. Je to o tom, jak moc dá český hokej svým příznivcům důvody, aby mohli být hrdí na ten nový dres.
Celou reprezentační kariéru jste odehrál v dresu se státním znakem, měl pro vás zásadní význam?
Bylo to hlavně o emocích a vědomí, že nastoupit za nároďák je to nejvíc. Jako hráči jdeme na led s tím, že chceme udělat fanoušky pyšnými na náš hokej, na naši zemi, a v tom zápalu hry pak nikdo moc neřeší, co je na dresu. Šampionáty nebo olympijské turnaje hrajete opravdu s lvíčkem na prsou.
