Článek
„Byl jsem zvyklý, že většina akcí končí střelou, jenže oni se spíš snaží kombinovat a držet puk, až po sérii přihrávek zakončují do prázdné branky. To je pro mě nové a taky dost náročné na psychiku. Skoro každá akce tam totiž hrozí gólem,“ líčí 34letý reprezentační brankář, který do kádru lídra ruské superligy zamířil v polovině listopadu na hostování z Liberce.
Pokaždé bodoval
„Styl sice neměním, ale chování v brance musím přehodnocovat. V Česku jsem se postavil do branky a věděl, co mohu čekat. V Rusku se ještě pořád hledám. Chybí mi znalost hry a vnitřně cítím, že nejsem v úplné pohodě,“ připouští Hnilička.
„Možná to ale trochu přeháním, vždyť jsme bodovali pokaždé, když jsem chytal. Jen s Čerepovcem jsme prohráli nájezdy a právě z toho utkání mám nejhorší pocit,“ tvrdí.
„Vedli jsme 5:2 po dvou třetinách, ale pak slevili z defenzivní pozornosti a dovolili soupeři rychle srovnat, což byl pro mě šok. Navíc jsem nevychytal ani ty nájezdy. Nikdo mi ale nic nevyčítal, kritika se spíš snesla na obránce. Já se ale necítil ve své kůži,“ vypráví Hnilička, jenž se pravidelně střídá s reprezentantem Jeremenkem.
„Ze začátku jsem to vítal, protože mužstvo Ufy je přeplněné hvězdami. Všichni hrají pod tlakem a u gólmana není prostor pro chyby. Přetížený ale rozhodně nejsem, postupem času bych rád chytal víc,“ vypráví a dodává, že zpočátku chladné vztahy mezi gólmany se urovnaly.
„Už se s Jeremenkem na sebe nemračíme. Rozhodnutí o brankářích záleží na trenéru Michaljovovi, který je na mne sice milý, ale zastává názor, že se o porci zápasů musíme podělit. Ufa je klub s velkými ambicemi a snaží se dělat vše pro to, aby v letošní sezóně dosáhla v Rusku triumfu,“ vypráví Hnilička.
S rodinou až v lednu
V Rusku byl dosud bez rodiny. „Stýská se mi hodně, takže si voláme denně přes Skype. Manželka s dcerkami dorazí až začátkem ledna. Mohly za mnou přijet už do Davosu, kde hned po Vánocích hrajeme Spenglerův pohár, ale nechal jsem holky, ať si doma užijí sváteční atmosféry. Stejně tam hrajeme každý den,“ míní český gólman.
V Ufě se mu líbí, zachutnala mu ruská kuchyně a školní znalosti místního jazyka oprášil na několika společných večeřích s mužstvem. „Slovníky jsem po pár dnech zahodil, teď po měsíci začínám spoluhráčům rozumět. Auto nemám, takže jezdím hodně taxíkem a už mě řidiči poznávají,“ doplňuje Hnilička.
