Petr Svoboda má zlato z Nagana v trezoru

Jistě, byl to moc příjemný pocit takhle se trefit, ale mnohem důležitější bylo, že se nám tohle utkání povedlo vyhrát. Po tom jsme všichni strašně toužili. Věděli jsme, jak nám lidé doma fandí, jak moc nás sledují.

Řekl bych, že tak polovinu z nich jsem poznal až tam, ale parta se dala rychle dohromady. Trenér Ivan Hlinka nás nechal dýchat, občas jsme si sedli pohromadě na pivo v Českém domě a rychle nás to utužilo.

Náš generální manažer z Philadelphie chtěl, abych přiletěl okamžitě zpátky. Poslední zápasy na olympiádě jsem hrál se zraněným loktem, navíc jsme tehdy mysleli, že máme šanci vyhrát Stanley cup a já se jako jeden ze starších hráčů potřeboval připravit. Bohužel, takový je někdy život profesionála. Musel jsem se podřídit.

Viděl jsem záběry z přivítání mužstva v Praze na kazetách, kluci mi je poslali do Ameriky. Bylo to úžasné, zvlášť když člověk ví, že 23 hokejistům se povedl úspěch, který budou chtít další napodobit. V létě se pak v Česku hrála exhibice, sedli jsme si a pěkně to zapili. Já jsem s oslavami nikdy neměl problém (směje se).

Mám ji schovanou. V trezoru.

Ty řadím úplně nejvýš. Vyhrát Stanley cup je také něco fantastického, ale když to srovnám, tak tím žije hlavně město, zatímco tady se povedlo mužstvu z malé země dosáhnout něčeho velkolepého v obrovské konkurenci. Tedy na ještě o stupínek vyšší úrovni.

Velmi dobře. Používal jsem ho dalších deset let, ale teď mi propadl. Díky bohu už je s Kanadou bezvízový styk.

Občas přijedu, jako teď. Prošel jsem se po Praze, po Staroměstském náměstí, a i když je člověk starší, čas od času ho někdo osloví, rozdám pár autogramů. Je příjemné cítit, že lidé nezapomněli.

(Přemýšlí) Možná i proto, že řada z nás hrála v té době v NHL a neměli jsme takové ty obavy či respekt vůči kanadským a americkým hokejistům jako naši předchůdci. Úspěch je podmíněn sebevědomím, týmem, který si věří, že je možné to dokázat. Trenér Hlinka byl navíc natolik chytrý, že nám nechal volnější režim, protože věděl, že každý cítíme určitý psychický tlak a potřebujeme se s ním vyrovnat po svém. A v turnaji se ta pohoda v mužstvu projevila. První třetiny byly vyrovnanější, ale postupně jsme ostatní přehrávali.

Jo, trochu jsme se hecovali, ale je pravda, že nám téměř nikdo nevěřil. A nejen na zlato, ale vůbec na medaili, protože USA i Kanada byly nabité, výborní byli Švédové i Rusko. Tipovali nás tak na páté šesté místo, jenomže já získal důvěru v tým už po několika společných trénincích a po prvním zápasu s Finy. Měl jsem za sebou řadu let v NHL, hrál jsem s mnoha osobnostmi a rozpoznal jsem ten talent v našem mužstvu. A s Hašanem v bráně…

Stoprocentně! Úspěch vždyc -ky pomůže, i další generaci. Od té doby jsme ještě vyhráli čtyřikrát mistrovství světa, naše hra dominovala i před čtyřmi roky v Torontu na Světovém poháru, mělo to úroveň, ovšem nyní jsme v hrozné krizi. Hlavně co se týká juniorů. Člověk to pozoruje a mrzí ho to. I skauti, s nimiž se bavím v NHL, tvrdí, že talentů v Čechách ubývá.

Hlavně zastaralou metodikou a přístupy, podle kterých se v Česku trénuje. Když v zámoří neměli úspěchy, tak se vrhli na mládež. Ponaučili se, vzali si to nejlepší a za dvacet let, co padla železná opona, už jejich kluci nejdou jen do rohů, ale jsou i techničtější a celkově hokejově vyzrálejší než ti naši v jejich věku.