Článek
O triumfu na ZOH snily mnohé generace našich hráčů, světoví šampióni konce 40. let mu byli blízko ve Svatém Mořici a jen pár minut ke zlatu scházelo partě kolem Hlinky a Martince v Innsbrucku 1976. Vyšlo to až v dalekém Japonsku, 22. února 1998 v hale Big Hat, kde trefa Petra Svobody od modré čáry rozhodla finálovou bitvu s Ruskem. „Měl jsem čas i prostor na střelu, dokonce jsem stihnul zvednout hlavu a pak pálil. Viděl jsem, že ten puk se ve vzduchu trochu vrtěl, díkybohu ale spadl do ruské sítě. Navždy to pro mě zůstane nejhezčí hokejový zážitek,“ líčil autor jediného finálového gólu.
V Česku začalo hokejové šílenství propukat už po překvapivém čtvrtfinálovém vyřazení Američanů a po vyhraných nájezdech s Kanadou v pátečním semifinále se ve školách už prakticky neučilo a na pracovištích se řešil hlavně hokej. Najednou doma nikdo nepochyboval o tom, že to úžasné tažení turnajem bude mít vítěznou tečku.
Stovky povzbudivých faxů do olympijské vesnice
Historickou příležitost nechtělo promarnit ani samotné mužstvo, které dostávalo do olympijské vesnice stovky povzbudivých faxů. „Po tom úžasném semifinále s Kanadou už jsme měli jistou medaili, ale nechtěli jsme se spokojit se stříbrem. Vnímali jsme to jako jedinečnou příležitost získat konečně zlato, které českému hokeji pořád scházelo,“ říkal brankář Dominik Hašek, jenž byl za své naganské výkony fanoušky posílán na Pražský hrad.
Finále se hrálo brzy ráno našeho času, přesto se zaplnila náměstí snad všech českých měst a u televizí seděli i ti, které hokej nikdy nezajímal. Vyšel i ten poslední krok, Rusům jsme oplatili porážku ze skupiny. „Otevíráme zlatou bránu. Přepište dějiny, jsme olympijští vítězové!“ křičel v posledních vteřinách finálového duelu televizní komentátor Robert Záruba.
„Byl to naprosto zasloužený triumf, porazili jsme ve vyřazovací části tři největší favority turnaje,“ prohlásil Hašek, jenž po závěrečném hvizdu vymrštil ruce a hokejku zahodil tak divoce, až s ní zasáhl v obličeji Šmehlíka. Než ale někdo stihl zaregistrovat krvavý šrám v obráncově tváři, zasypala je těla nadšených spoluhráčů. V Japonsku mužstvo nasedlo do vládního speciálu, hráči z NHL si vyprosili možnost alespoň na pár hodin letět oslavit do Prahy to úžasné zlato. „Bylo pro nás těžké si všechno tak rychle užít, ale na ten let domů i na báječné přijetí v Praze, na to se nedá zapomenout,“ vzpomíná Robert Reichel.
