Článek
"Chtěl jsem ukončit kariéru v národním týmu sám, dobrovolně a nečekat, až mi přestanou chodit pozvánky. Hokej bych rád hrál ještě tak rok, ale už jen v klubu, v reprezentaci dám přednost mladším a perspektivnějším," říká Vykoukal, jenž během patnácti let získal dva tituly mistra světa (1996 ve Vídni a o tři roky později v Lillehammeru), zahrál si i na olympiádě a zvládl 172 mezistátních utkání, což jej mezi vrstevníky řadí v pořadí startů hned za Pateru (198) s M. Procházkou (189).
Bude mu 11. března 33 let a k dalšímu účinkování v národním týmu jej nezlákala ani vidina startu na pražském MS. "Já už jsem si svoje odehrál, letošní šampionát necítím jako šanci pro sebe. Rozhodnutí skončit ve mně dozrávalo dlouho, nyní jsem přijal reprezentaci už jen jako záskok a Švédské hry jsou definitivní tečkou mého příběhu," říká Vykoukal, jenž kvůli rychlému odjezdu mužstva, které večer opouštělo Stockholm, ani nepořádal žádnou rozlučku.
Vedle zlatých šampionátů má nejhezčí reprezentační vzpomínku právě na Švédské hry před deseti lety, kde byl vyhlášen nejlepším obráncem. "Poprvé jsem za národní tým hrál ještě jako junior v Göteborgu v roce 1989 pod trenérem Wohlem, možná i proto symbolicky zase na turnaji ve Švédsku končím."
Nakonec byl moc rád, že se loučí vítězstvím. "Jsem rád, že to mám za sebou, byl to docela povedený zápas," tvrdí obránce Turku, jenž zvažoval, zda si má schovat bílý dres, v němž v neděli nastoupil. "Na nostalgii si moc nepotrpím, ale klukům budu dál fandit u televize."
