Článek
Alois Hadamczik (vlevo) zakrývá číslici svého věku na národním dresu od prezidenta svazu Tomáše Krále
Berete tu šedesátku jako nějaký mezník?
Když mi prezident svazu Král dával na konferenci dres s tím číslem, říkal jsem si, že to ani není možné, aby to byl můj věk. Jak jsem pořád mezi mladými sportovci, sbírám od nich energii. Pamatuji se, že ve třiceti mi někdo ve dvojnásobném věku přišel starý, jenže teď to vnímám jinak a pořád cítím chuť něco tvořit. Dělám hokej, mám centrum v Kravařích i různé aktivity v byznysu...
Budete u příležitosti narozenin nějak bilancovat?
Stárnutí je spravedlivé pro každého, mně ale přijde neuvěřitelné, jak rychle čas utíká. Zpomalit však nechci, ani to moc neumím. Kdybych si koupil ušák a koukal jen z okna, tak to by asi brzy přišel můj konec. Zdraví slouží, kondičně se cítím dobře a v posilovně bych se i s mladšími poměřil, ale ten věk tady je a občanka přepsat nejde...
A když se ohlédnete za tím, co jste prožil?
Nebýt bráchy, který vedl fotbalisty Baníku, tak bych se na trenéřinu vůbec nedal. Evžen tady sice skoro osmadvacet let není, ale kdyby se mohl podívat, co se za tu dobu se mnou odehrálo, tak by snad měl radost, jak jsem hokeji propadl. Šel jsem v jeho stínu a v Třinci začínal jako trenér na nějakých dvou tisících korunách. Tehdy jsem snil o extralize. V bráchově stínu zůstávám a vidíte, už dělám nároďák. Evžen je pryč, to je nezvratné, ale myslím, že kdyby žil, tak by taky trénoval reprezentaci nebo snad Barcelonu.
Jaké jsou vaše nejsilnější zážitky z hokejové střídačky za ta léta?
Zažil jsem úspěchy s Vítkovicemi i Třincem, měl medaili s dvacítkou, ale dělat národní tým s nejlepšími hokejisty Česka, těžko může být něco silnějšího. Nejvíc mně v srdci utkvěl loňský světový šampionát v Bratislavě. Nádherná atmosféra, výborný hokej v podání našeho týmu, k tomu senzační parta v kabině. O to větší šok přišel o pár měsíců později, když takoví báječní kluci jako Rachůnek, Vašíček a Marek museli z tohoto světa tak nesmyslně odejít.
Je pro vás teď hnacím motorem stále chybějící zlato ve vaší trenérské sbírce?
To si myslí spousta lidí a já říkám naprosto upřímně, že chci vyhrát každý zápas, do kterého moje mužstvo jde. Tvrdit dopředu, že neberu nic než zlato, se mi ale zdá odvážné. Možná bych tím urážel i štěstí, které každý trenér potřebuje.
Doufáte, že teprve nadcházející tři roky u reprezentace budou vaše vrcholné?
Přál bych si to. Budou to poslední roky mého trénování a budu dělat vše pro to, aby byly úspěšné, abych nezklamal lidi kolem hokeje i celý národ. Také potom asi můžu dělat něco v hokeji dál, ale člověk musí umět odejít v pravý čas.
