Článek
Kam ve své kariéře řadíte premiérovou pozvánku do seniorské reprezentace?
Samozřejmě je to zatím můj největší životní úspěch, kterého jsem v hokeji dosáhl. Jsem strašně rád, že si mě pan Hadamczik vybral a budu chtít dokázat, že si mě nevybral jen tak. Jsem strašně natěšený a zároveň zvědavý na to, jaké bude zahrát si s hvězdami z NHL a kluky, co táhnou své extraligové týmy.
Na přelomu loňského a letošního roku jste si zahrál na mistrovství světa hráčů do dvaceti let, které je v zámoří vždy mimořádně sledované, zvlášť když se teď konalo v Calgary. Navíc jste byl letos hned v prvním kole draftován do NHL. I tyto momenty nominace na Karjalu přebíjí?
Šampionát dvacítek byl opravdu parádní, ale hrát za reprezentaci chlapů proti nejlepšímu výběru Evropy a teď i prakticky světa, je skoro maximum, co může pro hokejistu být. Pak už je jen mistrovství světa.
A draft?
To je jen první krok, který ještě neznamená, že si jednou NHL opravdu zahraju. To tady už jsem na srazu a s klukama v šatně.
Kolik vám přišlo gratulací?
Bylo toho fakt hodně, ani jsem nestačil odpovídat. S gratulacemi dokonce někteří chodili i za mou mámou. Bylo to příjemné. Rodina a blízcí se na mě přijedou podívat ve středu do Liberce proti Švédům, už se sháněli po lístcích.
Před dvěma týdny jste si po jednom z extraligových zápasů posteskl, že se střelecky celou sezónu trápíte a na gól potřebujete v průměru tři šance. Nebyl jste proto překvapený, když na klub dorazila pozvánka do nároďáku?
Byl to pro mě doslova šok! I když se někde proslýchalo, že bych možná mohl jet, vůbec jsem to nebral. Definitivu jsem dostal, když jsem si to teprve přečetl. Jsem za to moc rád a budu se chtít ukázat.
V současné reprezentaci jste v osmnácti letech nejmladší. S kolika spoluhráči se znáte?
Pár se jich najde. Nejlépe s Michalem Vondrkou a Kubou Krejčíkem, se kterými jsem hrál ve Slavii. Další pak znám coby soupeře z extraligy, když se vždycky pozdravíme.
