Článek
Po jak dlouhé době jste se se svými spoluhráči viděl?
S některými se setkávám celkem pravidelně, ale třeba s Ríšou Šmehlíkem, se kterým jsem hrál v Buffalu, jsme se neviděli strašně dlouho. Bylo příjemné se s ním setkat, ale to s každým.
Právě Richarda Šmehlíka jste po vyhraném finále v euforii trefil svou hokejkou do obličeje a způsobil mu tak šrám pod okem. Zasmáli jste se teď tomu, když jste spolu mluvili?
Jizva nebyla tak velká, i když mu teda krvácela. Zahojila se mu už během sezóny, nakonec tam ani neměl stehy. S Ríšou jsme už mluvili a ještě určitě budeme. Máme si toho ale tolik co říct, že na tu v uvozovkách krvavou scénu ještě nebyl čas.
Vybavujete si, jaký poprask jste před patnácti lety v Česku způsobili? Během turnaje i dlouho po něm žila takřka celá země jen hokejem...
Dobře jsme vnímali, co se tenkrát v České republice dělo. Už tenkrát existovaly mobilní telefony, do Nagana nám od fanoušků chodily faxy. Podporu jsme cítili na každém kroku, fandili nám i Japonci. Věděli jsme, že doma se děje něco velkého, ale to, co jsme pak prožili po příjezdu, nejen prvních dvacet čtyři hodin, ale i celé následující léto... Až tehdy jsme si uvědomili, co Nagano pro celý národ znamenalo.
Oživit vzpomínky jste si teď mohl i v televizi, která zápasy českého týmu reprízovala. Koukal jste se?
Viděl jsem většinu semifinálového zápasu s Kanadou, podíval jsem se i na finále. Dříve jsem viděl jen určité šoty nebo akce, teď to bylo poprvé, co jsem zhlédl většinu zápasu.
Co to s vámi dělalo? Dostavilo se třeba mrazení v zádech?
V určitých momentech. Když jsme třeba vstřelili gól nebo když Robert Záruba křičel „Otevíráme zlatou bránu", došlo i na to mrazení. Pro mě to bylo zajímavé z toho důvodu, že si člověk připomenul, co jsme pro úspěch udělali a jak jsme hráli. Určitě si myslím, že je zajímavé se někdy na to podívat. Nejenom pro nás, ale i pro mladé kluky.
Když jste utkání sledoval, věděl jste, co za akci teď přijde a jak dopadne, nebo jste si to takto do detailů už nevybavoval?
Devadesát procent zápasů jsem znal a věděl jsem, co bude, nebo který zákrok udělám. Ale byly tam určité věci, které jsem si připomínal. Každý zápas byl trošičku jiný. Samozřejmě že člověk nejradši vzpomíná na zápas s Kanadou, který šel do prodloužení i penalt. Nezapomenutelné však bylo i čtvrtfinále s Amerikou a samozřejmě finále s Ruskem. Od Nagana utekla dlouhá doba, ale vzpomínky jsou nezapomenutelné.
Překvapilo vás, jak moc se po patnácti letech hokej změnil?
Je pravda, že se změnil a vyvíjí se, ale stejně jako dřív platí, že individuality se umí prosadit a jsou tím rozdílem na vahách, který rozhoduje o tom, jestli mužstvo vyhraje, nebo prohraje. Samozřejmě, že dneska se míň hraje hokejkou a víc se bruslí a tolik se nefauluje. V Naganu bylo spoustu faulů z obou stran a rozhodčí je nepískali. My jsme měli mužstvo, které se tomu dokázalo přizpůsobit.
O Naganu se mluví jako o turnaji století. Myslíte si, že jeho výjimečnost a euforii s tím spojenou může v budoucnosti něco překonat?
Těžko říct, jestli vůbec něco může Nagano překonat. Poprvé v dějinách se na největším turnaji sešli ti nejlepší profesionálové z celého světa. Myslím si, že by byla velká škoda, kdyby NHL v budoucnu nepovolovala svým hráčům na olympiádě hrát. Ať se bavíte s Kanaďany, Američany, pro každého je to sen.
