Článek
Věřil jste, že pozvánka na vaši adresu dorazí?
Možná jsem doufal, začalo se mi docela dařit. Ale trošku překvapení to bylo. Bude to zážitek.
Táta hrál na mistrovství světa i v olympijském Lillehammeru, prožívá to s vámi?
Je spokojený. Dával mi i nějaké rady. Hokej byl sice v devadesátých letech trošku jiný, ale byl to hráč, ke kterému jsem vzhlížel a jeho rady si pořád beru k srdci.
V reprezentačním dresu už si ho asi nevybavujete...
To ne. Ale vždycky, když jsem měl možnost být na jeho zápasech, tak jsem rád chodil.
Nepátral jste třeba na internetu po nějakých starých záznamech?
To se musím přiznat, že ani ne.
Takže teď si táta spíš vychutná pohled na vás.
Doufám, že mu neudělám ostudu. Když se dostanu do sestavy, budu jen rád, je to velká výzva.
Jste jedním z hráčů, kteří mají za sebou zámořské angažmá, ale nakonec zakotvili v Evropě. Jak jste si zvykl?
V Americe je hokej rychlejší, tady je větší hřiště, ale zatím mi to docela sedí. Na všechno je víc času. KHL je nejlepší liga v Evropě, takže jsem rád, že jsem zpátky. Docela fajn je i blízkost Moskvy. V Podolsku nic moc není, a když mám čas, jezdím do hlavního města. Snad jen to cestování je dost únavné. Do Vladivostoku letíme devět hodin, vracíme se třeba ve tři ráno a večer pak máme trénink.
Viťaz, za který nastupujete, měl dlouhá léta špatnou pověst jako klub bitkařů. Už je to definitivně pryč?
Ta stopa v Čechově, kde klub dřív působil a kde teď znovu hrajeme, pořád je. V hale doteď visí billboardy s Chrisem Simonem. Tyhle rváče tam hrozně uznávali. Teď ale přivedli kluky, co chtějí hrát hokej, a je to už něco jiného.
