Článek
Přesto může mít pro dvacetiletého Simona sezóna nečekaně hezkou tečku, v reprezentačním výběru Vladimíra Růžičky bojuje o místo pro světový šampionát v Praze a Ostravě. „Cesta je hodně dlouhá, moc s tím nepočítám, ale určitě je to obrovská motivace a sen zahrát si na šampionátu a ještě doma. Bylo by to krásný,“ zasní se.
Šance nejspíš je, věří
Pohled na soupisku při loňském světovém šampionátu v Minsku mu dodává optimismu. „Je pravda, že tam byli kluci, u nichž to nevypadlo, že se na mistrovství dostanou. Trenér zohledňuje aktuální formu, takže šance nejspíš je,“ věří Simon.
Dalším pozitivním znamením může být důvěra, kterou ho v sezóně kouč Růžička zahrnoval. Pozval ho už na předsezónní reprezentační kemp, při vítězném návratu Martina Ručinského do reprezentace proti Rusku si dokonce s o 23 let starším veteránem zahrál v první formaci… Také díky těmto zkušenostem Simon v novém angažmá pookřál.
Vše si srovnal v hlavě
„Je možné, že mi pomohla i reprezentace. Protože začátek sezóny ode mě určitě ideální nebyl. Spíš byl hroznej,“ neskrývá. K postupné adaptaci přispěla i změna přístupu. „Musel jsem si všechno srovnat v hlavě, protože jsem to možná trochu podcenil,“ přiznává útočník, že se zprvu úplně nesrovnal s očekáváními v Plzni.
„Dostal jsem tam mnohem větší roli a měl jsem se na ni lépe připravit psychicky i fyzicky. Něco jsem zanedbal, pak už jsem začal hrát líp, pomohli mi i spoluhráči,“ děkuje parťákům z plzeňské kabiny, s nimiž se loučil už po vyřazení v předkole od Mladé Boleslavi.
„Pořád to ve mně je, když vidím v televizi, jak ostatní hrají dál,“ připouští Simon. Přesto při hodnocení první sezóny v novém působišti může říct: „Plzeň určitě splnila má očekávání, neměnil bych.“
