Rubriky:

Češi

Rio může být zlaté. Dokážu jít za hranu, věří Hejnová

7. srpna 2016 17:24 - Praha

Vzhůru na vrchol pro světové zlato a pak z něj rychle dolů do lékařských ordinací. Sportovní osud nastavil překážkářce Zuzaně Hejnové během olympijské čtyřletky obě své tváře. Co jí nachystal pro letošní olympijské Rio? Sama devětadvacetiletá úřadující vítězka ankety Sportovec roku netuší, vždyť letos v elitní mezinárodní konkurenci absolvovala jediný závod. Přesto stále věří: Rio může být zlaté!

 

Vlastimil Vacek, Právo

Podle psychologických testů, které jste absolvovala, dokáže vaše hlava přesvědčit tělo, že případný náznak zdravotního problému vlastně neexistuje. Máte posunutý práh bolesti?

Mám. Na jednu stranu je to dobře, člověk něco na tréninku vydrží. I když už si myslí, že nemůže, hlava dokáže tělo přemluvit. Ale co se týče zranění, tam to pozitivní není. Dokážu jít za hranu, jiný by nemohl chodit a já to rozběhám...

Musí vás trenér Dalibor Kupka víc hlídat?

Ne, to musím já sama.

A dá se to naučit?

Dá, ale musím se hodně krotit. Trenér říká, jak jsou všechny tréninky důležité, na každý klade důraz, abych ho odběhala. Tak se musím trochu brzdit, dokážu už odlišit, který trénink je fakt podstatný a kdy můžu zvolnit a tolik se to neprojeví.

Pozorovala jste na sobě už odmala, že bolesti nevěnujete takovou pozornost? Třeba když jste byla nemocná a stejně šla do školy...

Do školy asi ne. (úsměv) Ale i jako nemocná jsem byla schopná jít na trénink a našim ani třeba neřekla, že mi není dobře. Kolikrát jsem jela na závody s horečkou i antibiotiky. Byla jsem taková, dokázala jsem to překonat, a pak třeba lehla. Prostě to bylo silnější...

Pracujete teď na své mysli s psychologem?

Ještě chodím k Heleně Fuchsové (bývalá běžkyně), která dělá trenérku, masérku a věnuje se i různým energiím a dalším alternativním věcem, jako jsou čakry...

Jak jste se daly dohromady?

Už to bude tak rok a půl. Jako bývalá atletka sledovala výkony a výsledky, čas od času mi napsala na Facebooku, že by mě ráda viděla, ať se stavím, až budu mít čas. Ona mi vždycky přišla trochu jako šamanka, loni mi to ze začátku sezóny moc nešlo, tak jsem se za ní stavila a bylo to moc fajn. Hned po druhé návštěvě jsem se zlepšila o sekundu a půl. Přišla jsem tam, že běhám za 55 sekund, přitom to v tréninku vypadá dobře. A ona řekla: „Podívej, jsi plná energie, teď poběžíš 53,50." A trefila se. Dokáže člověka povzbudit a naladit, že si věří na lepší výkon.

Navíc se jako bývalá atletka asi dokáže lépe vcítit do vašich pocitů...

Přesně tak, to je super. Sama mi vypráví své příběhy, jak byla na olympiádě zraněná, dokázala to překonat a skončila pátá. Je to zajímavé.

Hodně dáte na alternativní medicínu?

Určitě se jí nebráním, ale musím jí sama věřit. Není to tak, že bych přišla ke každému a hned byla přesvědčená, že mi pomůže. Vyzkoušela jsem toho docela dost, ten člověk mě musí zaujmout. Kdybych mu nevěřila, nejde to.

Kolik lidí kromě trenéra Kupky o vás pravidelně pečuje?

Chodím za Vláďou Brejchou, což je fyzioterapeut, který jezdil dřív i s atletickou reprezentací, pak se osamostatnil. Já k němu chodím od šestnácti a nedám na něj dopustit. Pravidelně chodím i k doktorce Karolíně Bílkové, která má u sebe ještě jednoho mladého fyzioterapeuta Jindru Jarého, tam chodím tak jednou týdně na akupunkturu a prevenci. A na soustředění s námi jezdí Pavel Albrecht jako masér Dukly. K tomu nás vedle trenéra připravuje Roman Gomola.

Co bývalý bobista přinesl do vaší přípravy?

Absolvuje s námi posilovnu a všechno, co se týče fitka. Kruhové tréninky, balanční cvičení, TRX. Už je jiný systém než dřív, kdy se nasadila těžká činka na záda, a kdo vydržel, tak vydržel. Pracuje se stabilizačními svaly, které nejsou tolik vidět, ale drží celé tělo. A Gomič dokáže vymyslet spoustu nových zajímavých cviků, které člověka baví, a tělo na ně zase trochu jinak reaguje, takže je to i zajímavé zpestření.

Do Ria míříte na svou třetí olympiádu. Byly pro vás ty předchozí zlomové? V Pekingu 2008 jste poprvé mezi dospělými běžela finále, v Londýně první seniorská medaile na čtvrtce překážek...

Myslím, že zatím mi olympiády celkem šly, snad to vydrží... Peking byly skvělé hry. Pro mě první, člověk koukal, jak je všechno obrovské a nové. A závod se mi povedl, přitom před semifinále jsem si říkala, jak jsem schytala horší běh a není šance na postup. A nakonec jsem postoupila ze čtvrtého místa, i když holky v druhém běhu měly lepší časy i na pátém a šestém místě. Tam jsem měla štěstí, ale to přeje připraveným.

A Londýn? Měsíc předtím jste odjížděla zlomená z mistrovství Evropy v Helsinkách, kde jste formu neprodala a skončila čtvrtá...

Věděla jsem, že mám další šanci, musela jsem se psychicky zvednout. Už když jsem tam jela, cítila jsem, že na tom jsem dobře, a cítila se psychicky silná. A tam už jsem prodala maximum, na co jsem měla. Když jsem vbíhala do cílové rovinky a viděla, že jsem čtvrtá, tak jsem si v duchu říkala, že to mě snad odvezou...

To člověk stihne v cílové rovince přemýšlet?

Stihne. A pak jsem tam nechala všechno. Hodně jsem se tam psychicky změnila, vlastně už před olympiádou, a pak v tom pokračovala. Přidala se změna v tréninku a nový impulz (přechod od trenérky Martiny Blažkové do skupiny Dalibora Kupky), což se potom projevilo.

Na stupně vítězů jste tehdy šla v holínkách, asi nejvýraznější části olympijské kolekce. Jak se vám líbí ta pro Rio?

Předem jsem ji moc nestudovala. Je zvláštní, budeme hodně barevní, přijde mi, že moc lidí neuvidí ty naše české barvy, tohle je takový českobrazilský mix. Ale věřím, že se bude hodit do tamního prostředí. Já v Brazílii nikdy nebyla, pořádně nevím, jak to tam vypadá. Ale od lidí, kteří tam byli, jsem slyšela, že to tam je právě takové veselé a divoké, tak třeba se tam naše kolekce bude hodit.

Olympijské medaile jste si prohlédla, když byly zveřejněny?

Viděla jsem je a líbí se mi. Ta zlatá nejvíc. (úsměv)

Říkáte, že jste v Brazílii nikdy nebyla, přitom ve volném čase ráda cestujete. Ani žádnou další jihoamerickou zemi jste dosud nenavštívila?

Ne, žádnou.

Proč? Neláká vás?

Lákalo mě Peru, ale neměla jsem dost odvahy. Moc tam neumí anglicky, já se zase nedomluvím španělsky. Musela bych se trochu naučit, pak bych se tam vydala, ale nepřijde mi to úplně bezpečné. Kdybychom tam jeli jako větší parta, aspoň čtyř šesti lidí, cítila bych se přece jen lépe. Ale třeba teď v Riu změním názor...

Překážky vyžadují cit pro rytmus, vy hrajete na klavír. Lákalo by vás zažít atmosféru brazilského karnevalu?

To určitě, doufám, že ho tam někde uvidím naživo. Ale takový, jak tam opravdu probíhá, nic uměle vytvořeného. Hrozně by mě zajímalo, jak místní žijí a jestli se tak opravdu baví.

Sledovala jste detailně informace přicházející z Ria? Znepokojovaly vás jako mladou dívku plánující jednou rodinu zprávy o viru zika?

Moc jsem to nesledovala. Jen jsem četla rozhovor s doktorem Jirkou Neumannem o viru zika i o různých bezpečnostních opatřeních, ale co se s tím dá dělat? Dostaneme repelenty a nic víc. Říká se, že by člověk neměl půl roku po návratu plánovat rodinu, a to stejně neplánuju, tak věřím, že kdybych se náhodou nakazila, bude to mít průběh normální chřipky. Nijak se tím nestresuju. Podle mě čím víc se člověk stresuje, tím spíš to chytne...

Platí tedy váš výhled, že ještě jednu sezónu po olympiádě určitě absolvujete a pak se uvidí, co dál?

Určitě. Když budu zdravá, asi se mi nebude chtít končit, protože věřím, že budu schopná pořád vyhrávat. Ale bude záležet na zdraví, a jak mě atletika bude bavit, protože je to hrozná dřina. Hlavně podzim, než se to překlene, je náročný. To si vždycky říkám, že už na to nemám... Ale jak přijde závodní období, kdy se tolik netrénuje, baví mě to daleko víc.

Snášíte podzimní přípravy rok od roku hůře?

Musím říct, že ano. Tělo je bolavé, jak se udělá trochu jiná skladba tréninků, hned zase bolí víc.

Ale do olympijské sezóny se člověk asi i v tréninku namotivuje snáz.

To určitě. A myslím, že teď na podzim před mistrovstvím světa to taky půjde. Přece jen vyhrát tři mistrovství světa by také nebylo k zahození. (úsměv)

A když se podíváte ještě dál? Kde se vidíte za tři čtyři roky?

Trenér mě vidí na další olympiádě, to jsem se smála. Říkal: „Co bys nemohla běžet, vždyť ti bude třiatřicet." Tak jsem odpověděla, že mi právě bude už třiatřicet. To se spíš vidím, že už budu mít dítě a žít poklidný život. A po dítěti bych se asi nechtěla vracet, myslím, že v těchto letech už je to na čtvrtce překážek nereálné, to jde možná spíš v nějaké technické disciplíně.

Také jste si založila svoji atletickou akademii HESU. Jste spokojená, jak funguje?

Myslím, že to jde i nad očekávání. Ani jsem nevěřila, že se rozjede tak rychle. I vzhledem k tomu, že se nemůžu zapojit tak, jak bych chtěla nebo jak plánuju po kariéře. Máme samé pozitivní ohlasy, děti to baví, chtějí s námi jezdit znovu, to je základ. Teď jsme rozjeli i pravidelné tréninky pro dospělé a to taky vypadá dobře.

Jak často se zapojíte do tréninků i vy sama?

Máme pravidelné tréninky v Liberci, Českých Budějovicích a tři místa v Praze. A já chci aspoň jednou za rok na všechna ta místa, aby mě děti, které chodí na tréninky, viděly. Dám jim podpis, popovídáme si... A když mám volný víkend, vyrazím na kempy, které pořádáme. Tam se vždycky těším, je to ještě něco jiného než jen přijet na trénink. Tady se s dětmi seznámíme, strávíme spolu víc času, ony si zvyknou, že k nim patřím a máme úplně jiný vztah.

Překvapí vás děti občas něčím?

Píše mi jedna holčička, hrozně šikovná, pravidelná účastnice kempu. A píše i o tom, jak se nedostala na gympl a že je z toho smutná, tak jsem ji podpořila. Pak psala, že podali odvolání a dostala se, tak jsem jí gratulovala. Jindy psala, že ji bolí nohy, jestli bych jí neporadila, co dělat. Je to hezké, vytvořila se tam parta dětí, těší se na sebe navzájem.

Trénování vás zjevně baví. Ostatně talentovaná překážkářka Tereza Vokálová už říkala, jak jste domluvené, že byste ji jednou mohla trénovat. Bavilo by vás tedy vést už hotové dospělé atlety nebo spíš malé děti?

Myslím, že se to dá kombinovat. Třeba budu mít skupinu skoro hotových atletů a k tomu můžu jezdit na kempy s menšími dětmi. Asi mě to nemine, už mám požadavky od spousty dětí, že u mě chtějí trénovat, i když sama ještě závodím.

Ale zřejmě si budete potřebovat dodělat trenérský kurz.

To ano. Nějaké zkušenosti mám, za ty roky bych zvládla sestavit trénink. Ale přece jen škola člověku něco dá.

Dokud závodíte, tak nejvíc práce s vaší akademií má váš přítel Honza?

Určitě, té administrativy je strašně. Nejde jen o tréninky, dělali jsme k tomu zdravé menu, dávali dětem vzorky zdravých potravin a recepty, co z toho mají vytvořit, a ony posílaly zpětnou vazbu. Je to pro něj organizačně náročné, já maximálně pomůžu tím, že svým jménem někam napíšu, jestli by akademii nepodpořili... Honza má pořád svou IT firmu, tohle má jako vedlejší práci. Zvládá zatím oboje, ale tohle ho zřejmě bude do budoucna bavit víc.

Po vašem boku je téměř celou vaši kariéru, asi není vždy jednoduché být partnerem slavné sportovkyně...

Není to lehké, spíš je to pro něj čím dál těžší. Jsem často pryč, nemůžeme si naplánovat dovolenou, kdy se nám zachce. Teď jeli kamarádi na týden do Francie, nabízeli nám, ať jedeme s nimi. Ale to prostě nemůžu. Musíme vydržet ještě pár let, abychom mohli žít jako normální lidi. (úsměv)

Už se na to váš partner těší?

Věděl, do čeho jde. Ale dokud to člověk nezažije, neumí si to představit. I to, že jsem měla teď skoro každý den po tréninku nějaké focení, pak jsem jela na rehabilitaci a domů chodila v osm večer, což také není úplně standardní. Když lidi přijdou domů v pět, mají ještě kus odpoledne před sebou, můžou si někam zajít. To se mnou nejde, není se mnou moc zábava, ale snad to Honza vydrží. (úsměv)

Zmínila jste množství focení. Přibylo ho s tím, když vás od letoška zastupuje nová agentura?

Mám toho víc. Ale je to organizované, mají můj kalendář, vidí, kdy kde jsem a kdy mám nějaké okno, samozřejmě to se mnou konzultují. A mám zázemí, když někam přijedu, je tam se mnou vždycky někdo z té agentury, nejsem sama odstrčená. Dostanu rozpis, co, kdy, kde a na jak dlouho, co si mám vzít s sebou...

Nezasahovaly vám tyto aktivity do tréninku?

Když řeknu, že toho je moc, domluvíme se. Bylo toho hodně, také jsem někdy řekla, že teď potřebuju trénovat a další věci dělat nebudu. Ale když jsem třeba fotila do Elle, říkala jsem si, že to je přece jen prestižní, tak jsem se ještě kousla.

Na druhou stranu předpokládám, že množství reklam a sponzorských akcí pozitivně pocítíte finančně.

Mám nějaké nové partnery, což je fajn. Stará se o mě člověk, který se staral o Aleše Valentu, když vyhrál olympiádu. Sám je překvapený, že to nejde jako dřív, doba se změnila, není tak lehké někoho sehnat za slušné peníze, aby člověk z té dřiny něco měl. Není to žádný balík, ale určitě se to zlepšilo.

Za co pak ráda utrácíte? Kromě cestování...

Samozřejmě že když mám hodinu čas, jdu do obchoďáku a nakoupím si nějaké věci, prostě ženská... Ale v čem se úplně neomezuju, je dobré jídlo a pití. Strašně ráda jím, jsem schopná jít do kvalitní restaurace, dám si dobré jídlo a mám z toho příjemný pocit. I když tam kolikrát nechám dost a říkám si, kolik by se z toho najedlo chudinek afrických dětí...

Michal Osoba, Sport.cz, Právo

Jak dopadne překážkářka Zuzana Hejnová na olympiádě v Riu?

Zrušit


Časová osa: Češi

Podsekce:

     
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Medaile

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..