Článek
Šňůrou devíti bodů v řadě jste strhl vývoj druhého setu na svou stranu, třetí ale opět ovládl soupeř. Jste zklamaný?
Rozhodně. Pevně jsem doufal i za stavu 10:19 ve třetí sadě, že můžu zvítězit. Sasaki má momenty, kdy hraje skvěle, a pak dokáže pět šest balónů vyndat.
Byl tenhle zápas opravdu poslední ve vaší kariéře?
Nerad to říkám, ale byl. Škoda, že jsem se nerozloučil vítězně. Rád bych řekl, že bych si chtěl ještě někde zahrát a rozloučit se vítězstvím, ale ta cesta už byla dost dlouhá.
Jste na třetích hrách. Zůstane vám v paměti speciálně uložený nějaký zápas?
Zápasů jsem odehrál celkem přes tisíc, těžko vyzdvihnout jeden nebo dva. Mám tam samozřejmě několik, které byly hodně emotivní. Třeba zápas, kterým jsem rozhodl o své účasti v Riu. Těším se, až to celé zrekapituluju. Píšu totiž knížku a dneska jsem napsal poslední kapitolu. Měla by vyjít za dva měsíce.
Co na sebe v knížce prozradíte?
Chtěli jsme, aby to byla jiná knížka než klasické autobiografie. Aby to nebyla idealizace sportovce. Jsou tam věci, na které vůbec pyšný nejsem, ať už šlo o sportovní, životní nebo vztahové momenty.
Máte už představu, jakým směrem se vydáte po skončení sportovní kariéry?
Čeká mě ještě velká rozlučka v Praze a Brně, pak se do konce roku budu věnovat především odpočinku a nadačním věcem. Rád bych spojil svou budoucnost s Komisí sportovců Českého olympijského výboru, od ledna jsem navíc zástupcem sportovců v antidopingové agentuře WADA. Těším se, že budu moct konečně dělat aktivity, které jsem posledních dvacet let nestíhal.
Které?
Kola s kamarády, hory. S Gábinou chci vycestovat na její soustředění. Těším se na triatlon, na který mě kamarádi dlouho lákají. I na to, že budu moct jít prakticky kdykoliv na pivo a neohlížet se, kdy mě čeká další turnaj. Prostě takové ty běžné věci, které si profesionální sportovci nemohou dovolit.
Dáte si pivo už dnes, kdy se v Českém domě budou slavit tři bronzové medaile?
Vzhledem k tomu, že jsem prohrál a nepostoupil, tak už si ho můžu dát. Možná to nebude úplně šťastné pivo, bude vzpomínací a sentimentální. Musím říct, že už v závěru zápasu jsem byl hlavou jinde. Na člověka to padne. I z táty jsem to cítil.
Jak prožívala konec vaší kariéry vaše manželka (biatlonistka Gabriela Koukalová)?
Psala, že je nešťastná, že byli na soustředění ve Francii dlouho na kole a že zápas neuvidí. Až pak zjistila, že jsem ještě nenastoupil. Tak mi psala, že je ráda, že to stihla. Na to já odpověděl, že zas tak šťastný nejsem. Byl jsem nadupaný, těšil jsem se, že to bude pěkné a rychlé, ale ty tři hodiny čekání člověka zmůžou. Tak snad mě pochválí aspoň za to, co jsem měl na sobě. Říkala, ať hraju v modrém tričku a bílých trenkách. Doufám, že aspoň tím jsem jí udělal radost.
