Článek
Velkou část jara vás trápily problémy s kolenem, závodní program byl velmi omezený. Jak se cítíte?
Čerstvý. Ze závodního hlediska se cítím výborně, opravdu výborně. Mám neuvěřitelnou váhu, neuvěřitelnou chuť závodit. Vždyť jsem půl sezóny nejezdil. Někdy mám pocit, že ve Sky sezóna končí Tour de France. Takže z toho pohledu šlo o špatnou sezónu. Ale mám před sebou olympiádu, ještě se jede Vuelta. Proto nechci bilancovat, rok nekončí.
Co přesně vás trápilo a brzdilo tréninkový program?
Když jsem spadl při závodě Kolem Valencie, vznikl v koleně zánět. A následný hojící proces byl strašně dlouhý. I když... Zatímco doktoři ve Sky tvrdili, že budu za dva týdny fit, lékaři v Karlové Studánce mluvili od začátku minimálně o osmi týdnech. A měli pravdu. Navíc léčení probíhalo jen klidem. Některým cyklistům pomůže, když se koleno vyčistí. Jenže u mě nebylo nic takového třeba. Malý zánět způsoboval bolest a omezoval hybnost celého kolena.
V letošní sezóně vám končí kontrakt u týmu Sky. Byl jste hodně nervózní, když jste viděl, jak čas ubíhá, a vy musíte rušit start na závodech?
Jen první dva týdny. Pak šlo vše stranou. Nechtěl jsem dopustit, že budu každý den řešit, zda mohu na kolo a budu posedlý návratem. Kdybych se tím zabýval denně, mentálně bych se nezvedl. Byla to obrovská frustrace. Tím spíše v roce, kdy člověk jede o dobrou smlouvu. Hodně mi pomohla rodina, přítelkyně. Prakticky jsem netrénoval. Jen jsem cvičil, plaval, pracoval s fyzioterapeuty a hodně jezdil po lékařích. Po deseti letech jsem dělal věci, které člověk v březnu a v dubnu při kariéře cyklisty nemůže. Pochopitelně s ohledem na zranění.
Od druhého týdne v únoru jste nezávodil, pak absolvoval v polovině června závod Kolem Švýcarska a český šampionát. Co v danou chvíli znamenal triumf v časovce?
Když jsem jel ve Švýcarsku, trpěl jsem. Po třech měsících prakticky bez tréninku je hodně těžké závodit, tím spíše právě na tomhle etapáku. Tělo zapomene, že jezdilo na kole. Měsíc mi trvalo, než jsem se v sedle cítil v pohodě. Začínal jsem vlastně od začátku. Ale věděl jsem, že to musím kousnout a přežít. Pak jsem vyhrál mistrák v časovce a zvedl si sebevědomí. Strašně důležitý moment. A teď mě čekají dva krásné olympijské závody.
Generálkou byl etapový závod v Polsku, z něhož jste však po pádu a zle potlučený odstoupil. Jak moc vás karambol poznamenal?
Nemohl jsem deset dnů jíst. Měl jsem sešitou pusu na dvou místech zevnitř, dost to bolelo. Když jsem odstoupil, byl jsem totálně promrzlý. Mám životní váhu, minimum tuku. Ale 230 kilometrů v pěti stupních, to se prostě nedalo. Přitom jsem odstoupil prakticky z pódiového umístění. Byl jsem v první skupině a poslední den se jela časovka, kde bych byl vysoko.
Co pro vás s ohledem na letošní sezónu znamená start na olympijských hrách?
Cítím hrdost, že pojedu za Česko. Hodně to prožívám. Mám vztah patriota. K Moravské Třebové, kde jsem vyrostl, k zemi... Dělá mi radost, když mohu zemi reprezentovat. Bude fajn, až povezu mistrovský dres při časovce na Vueltě. Mám takové drobnosti rád. O olympiádě nemluvě. Je to závod, který absolvuje člověk jednou nebo dvakrát za život. Ohromně se těším na pocit národní hrdosti.
Docela velký kontrast v porovnání s přibývajícími omluvenkami tenistů.
Jestli někteří tenisté říkají, že na olympiádu nepojedou, protože nemají body do žebříčku ani finanční bonusy, tak to jim chybí hodně respektu. Olympiáda je přece nad jednotlivá odvětví, možná i nad sport jako takový. Už z respektu k hrám, bych se neodvážil říct, že nejde o důležitý závod nebo nemám body ani peníze. To by mi přišlo velmi povrchní.
