Budu profesionální kajakář, slíbil už ve školce. Teď si Prskavec hýčkal bronzovou frajerku

Tlak byl velkej, celý týden mi lidi říkali, že se na mě jdou podívat, tak jsem děkoval. Ale když jsem pak viděl, kolik jich dorazilo, maličko jsem se klepal.

Byla mi zima, tak jsem chodil, abych nezmrznul. Ve stanu jsme probírali s tátou, jak jet a shodli se, že pojedu riskantně jako normálně. Pak jsem si lehnul na lehátku a přikryl ručníkama, chtěl jsem zavřít oči, ale běhalo mi hlavou tolik myšlenek a blbostí... Třeba jsem si říkal, že jestli na Lipně na závody ještě koukají, nebo už jsou opilí. (směje se)

Olympiáda byla sen. A medaile pro tátu i pro mě meta, na kterou jsme v rodině nedosáhli. Pamatuju, jak pro něj bylo bolestné, když přijel ze Sydney, měl top formu a nedokázal to předvést. Nebyl takový profík jako my dneska. To byl první rok, kdy tomu dal vše včetně cesty do Austrálie. A teď myslím, že to cítí, jako kdyby vyhrál on, také je to i jeho úspěch.

Od školky jsem říkal, že budu profesionální kajakář. Ostatní děti se ptali: „Jak jako budeš profesionální kajakář? To není povolání." A já jim říkal, že táta je taky profesionální kajakář. Na základce jsem vždycky říkal, že jednou pojedu na olympiádu, tak se mi to splnilo.

To vůbec nevím, ani to neřeším. Pro mě ta medaile má větší hodnotu než peníze jako odměna.