Článek
Nervozita a také zima jí nedovolily na tribuně sedět. „Stála jsem celé semifinále i finále," říkala. „A hodně jsem křičela," s úsměvem vyprávěla Prskavcová, která svého syna učila jezdit na vodě. „Vždycky jsme byli v jednom kajaku, já ji seděl na klíně a jezdili jsme po Vltavě od loděnice se projet po proudu," vzpomínal Jiří Prskavec na své začátky.
Teď už byl na souboj s vodními peřejemi sám, máma mohla jen povzbuzovat. „Strašně jsem to prožívala. Když udělal chybu, trochu to ze mě spadlo a říkala jsem si, že je po všem," obávala se Prskavcová, že na této trati dotek branky znamená konec nadějí na medaili.
Bude odměnou smažák?
Jenže její syn se vyšvihl na průběžnou třetí příčku a Prskavcová zažívala další kolo nervů. Na startu byl Slovák Jakub Grigar. „V duchu jsem doufala, že by Grigárek, kterému jsem jinak fandila, nemusel jet tak pěknou jízdu," přiznávala. A povedlo se, Slovák se zařadil až za Prskavce.
Radost mohla propuknout naplno. A na jakou odměnu od maminky se bronzový olympionik může těšit? „Dostává je celý život," smála se Prskavcová. „Mohla bych třeba upéct nějaký dort, ale já nejsem žádný kuchař, tak bych ho spíš koupila," přemítala. „Ani ta svíčková ode mě by asi nebylo to pravé, spíš od babičky," zamítla další variantu. „Ale on má stejně nejradši smažák nebo něco takového nezdravého," přece jen vymyslela, na co se její syn může těšit.
