Článek
Byla to vcelku troufalá meta, vzhledem k tomu, že cesta šampionáty jedenatřicetiletého kladiváře dosud vždy končila v kvalifikaci a do finále nepostoupil ani před měsícem na mistrovství Evropy v Helsinkách. Jenže životní fazónu si načasoval do Londýna. „Já myslím, že dobrý, ne?" tvářil se spokojeně. „Kdyby mi někdo před dvěma týdny řekl, že budu šestý, musel bych se smát, ale tohle byl diametrálně rozdílný závod od Helsinek," věděl.
Co se změnilo? Hlava. „Tu jsem tu měl úplně jinou. Se Zdeňkou Sládečkovou jsme na tom zapracovali, až jsem se divil, co se děje. Díky ní jsem přijel duševně silnější a také sebevědomější," pochvaloval si pomoc známé psycholožky. „Po kvalifikaci jsem byl úplně klidný, finále jsem házel bez nervů," pochvaloval si. Z tribuny ho povzbuzovala partnerka a členka úspěšné štafety Rychlých holek Jitka Bartoničková.
Jenže Melich nebyl daleko ani od medaile, chybělo mu k ní 122 centimetrů, zopakováním svého osobního rekordu by v Londýně bral stříbro. „Ale to jsou kdyby... Teď mě to netrápí, možná až se za čas podívám do výsledků," ujišťoval rodák z Jilemnice.
Navíc díky svému finálovému vystoupení zažil přímo na ploše vrchol olympiády, mužskou stovku. Přes vítězného Bolta obklopeného novináři se pak cestou do šaten musel prodírat. „Po očku jsem stovku sledoval, zajímalo mě, jak poběží. Ale jen jsem mrknul na tabuli a dál se soustředil," popisoval. Uniknout frenetickému řevu fanoušků ale nešlo. „To bych musel mít špunty na uších. Větší humbuk už tady asi těžko bude," hlásil.
