Článek
Optimálnější a rychlejší průběh kvalifikace jste si těžko mohla představit...
Házela jsem už jako čtvrtá, s tím jsem byla spokojená, dobře jsme nacvičili los. (úsměv) Jen to ranní vstávání bych si odpustila...
V kolik jste nakonec vsávala?
Před šestou, v půl osmé už jsem klusala...
Zvládla jste takhle po ránu snídat?
To ano, úplně normálně. Ani jsem nebyla moc nervózní, až když přijdete na stadión, tak to na vás padne. Takový kotel jsem ještě nikdy nezažila.
Ani v Pekingu?
Tady je to jiné, širší, horší na vítr. Nevím, jak tady vyladili tu akustiku, ale je to takový řev, že jsem si pořídila i špunty do uší. Když tribuny zařvou, praskají bubínky. Nevím, jestli jsem nějaká citlivější, ale zacpávala jsem si uši.
Nezvyšovala bouřlivá atmosféra vaši nervozitu?
Důležité je nebýt nervózní už ve svolavatelně a nevyzávodit se hodinu před soutěží. Tam to se mnou mele, tak si musím dát pozor a zpívat si a pobrukovat, to mi pomáhá.
Něco od Kabátů jako střelkyně Sýkorová?
Spíš Tři sestry.
S technickým provedením svého hodu jste byla spokojená?
Nebyl ideální, ale síly jsem pošetřila a techniku budu muset ve finále kočírovat. Mým cílem bude to víc rozběhnout, a pak bych si přála, aby můj výkon začínal sedmičkou.
Jak hodnotil váš kvalifikační pokus trenér Jan Železný?
„No to ale nebyl dobrej hod." Tak jsem mu říkala, že to vím a on reagoval, že to je dobře, protože kdybych hodila líp, mohlo to být 69 metrů.
Odhazovala jste téměř metr před čárou...
To je můj styl, trochu se té čáry bojím, tak radši odhazuju dál. Je dobré vědět, že se můžu víc rozběhnout, mám tam ještě místo, chtěla bych odhazovat tak 20 centimetrů před čárou.
Odhodová čára je tu nezvykle umístěna daleko před trávníkem. Činí vám to potíže?
Bylo to bez problémů, naopak mám pocit, že musím hodit dál, to se mi líbí. Jen si vždycky musím najít bod, na který koukat, tady je to taková výrazná bílá lišta pod obrazovkou na protější straně.
Jak strávíte čas do čtvrtečního finále?
Budu ležet a ploužit se. Uvidím se s Lukášem (přítel – pozn. red.), on nemůže být v olympijské vesnici, tak půjdeme do města, abych nebyla pořád v té závodní atmosféře. Ale popojdu 500 metrů tam a 500 zpátky, pak si sednu... Nevím, jestli Honza naplánuje na zítra trénink, spíš ne, tak si trošku zaposiluju a budu tónovat.
Jak?
Třeba tím, že vyběhnu schodiště, to mi stačí. Jen se musím hýbat. Vždyť to znáte. Když jste nemocní, pořád ležíte a pak si připadáte rozteklí jak žvýkačka...
Gesto, které jste po úspěšném hodu ukazovala do kamer, mělo nějaký význam?
To bylo spontánní, slíbila jsem kamarádům, že nějaké gesto udělám, tohle mě prostě napadlo.
Už dorazil na místo váš fanclub?
Až na finále. První krok jsem zvládla, že sem nepojedou zbytečně... Dorazí sem celá rodina: mamka, táta, brácha i fanoušci Bára Ultras.
Vypadáte tu ve velké pohodě...
Zatím je to až moc pohoda. Ale já bych nechtěla moc stresu, protože pak na těch závodech vždycky stárnu o pět let. A to už bych byla moc stará. (úsměv) O tu pohodu se ale musím zasadit sama, tak se budu snažit.
