Článek
Barbora Špotáková o oslavách
Usain Bolt po obhajobě dvou triumfů prohlásil, že už je žijící legendou. Co vy? Také se po dvou zlatých považujete za legendu?
Je pravda, že v oštěpu je to něco výjimečného, ale na legendu je to málo. To bych musela dosáhnout ještě víc.
Na tiskové konferenci po závodě jste na dotaz k příští olympiádě v Riu odpověděla „Budu zpátky". To byl závazný příslib?
Já to myslela vážně, nedělám si z novinářů legraci. A také ta tiskovka potřebovala oživit. (úsměv)
Láká vás tedy zkusit vyhrát olympiádu i potřetí?
Jde to, máme tu živoucí příklad (jejího trenéra Jana Železného – pozn. red.). Když budu zdravá a bude mě oštěp pořád bavit, chtěla bych ještě jednu olympiádu zažít. Ale tvrdit, že ji vyhraju třikrát, by bylo hodně troufalé. Už toho dvojnásobného vítězství bych se ani nenadála.
Dosud jedinou ženou, která vyhrála olympiádu v oštěpu dvakrát, byla v letech 1972 a 1976 Němka Ruth Fuchsová, ale ta se později přiznala k systematickému užívání steroidů v rámci východoněmeckého dopingového programu...
Tehdy byla jiná éra, jiná etapa atletiky, ne moc pěkná. Jak je výjimečné vyhrát olympiádu dvakrát, jsem si tu uvědomila, když koulař Majewski o centimetr obhájil zlato z Pekingu. To jsem si říkala, jaký je to borec. Často se to nepovede, ale ve vrzích je to snazší, než ve sprintech, to musím přiznat. I konkurence je o něco menší, ale pořád je to zápis do dějin. Navíc u toho byla celá moje rodina, když je Londýn za humny.
Jak odlišná byla pro vás rána den po závodě v Pekingu a Londýně?
Na to, že jsem tady skoro neslavila, jsem hodně bolavá. Ty čtyři roky navíc jsou znát, není žádná fáma, že po třicítce se regeneruje hůř. V Pekingu jsem žádnou únavu necítila, možná to bylo tou euforií. Ale pocity jsou podobné, zase tomu nemůžu věřit. V Pekingu to bylo euforické, pořád jsme brečeli, tady to bylo také dojemné, ale chybělo to drama závodu, v tom byl velký rozdíl. Přála jsem si tu hodit daleko prvním hodem a pak si závod vychutnávat, ale pořád jsem se bála, kdy někdo zahrozí.
Přivítala byste radši dramatičtějších závod?
Těch už jsem zažila tolik. Zaplaťpánbůh za relativně nudné finále se šťastným koncem. Ale těch 69 a půl metru je výkon hodný olympijského zlata, jsem ráda, že to nebylo za nějaký krátký hod. Jen mě mrzí, že mi rozhodčí odmávali poslední pokus jako nezdařený, protože přišel už po čase. Ten byl také dlouhý, ale už jsem to neřešila.
Čím to podle vás bylo, že soupeřky neměly takovou jiskru jako třeba loni na mistrovství světa v Tegu?
Už od rozcvičení mi to přišlo takové unavené. Nebyla jsem tak nabitá jako na kvalifikaci a všechny holky na tom byly podobně. Hodně zvláštní závod, někdy to jiskří, vidíte, jak se přehazují, tady se nikdo nechytl. Jihoafričanka Sunette Viljoenová měla výkon roku, chtěla hodit svěťák a brala to strašně vážně, jako otázku života a smrti, až z toho byla v křeči. U Obergföllové mi přišlo, že šla do závodu s tím, že vyhraju... Všechny jsme byly vypuštěné. Někdy ten večer má náboj sám od sebe, tenhle neměl.
Hrálo roli i to, že před těsně před vaším prvním pokusem doběhl dvoustovku Usain Bolt a stadión žil více jeho oslavami, než vaší soutěží?
Mně bylo jasné, že když doběhne Bolt, půlka lidí odejde. Také se začalo házet dál, až když odešel ze stadiónu, ty poslední dva série už se zbytek stadiónu soustředil na oštěp, tak byly takové nejhezčí.
Jak strávíte dny do pondělního odletu?
Budu se starat o medaili, abych ji neztratila. Ondra Synek mi už psal, aby mě nepřekvapilo, jak je těžká, tak jsem se na to chystala, abych ji unesla, posilovala jsem (úsměv). Budu se chtít projít po Londýně a hrozně se těším na finále chlapského oštěpu. Když házejí za 80 metrů, je to jedna z nejefektivnějších disciplín.
Také jste plánovala navštívit nějaké punkové obchody v Londýně...
Mám tu kamarády, co mě tam dovedou. A také počkám na výsledky voleb do komise sportovců, které ještě nebyly zveřejněny. Nedávám si velké šance, ale jsem zvědavá, jako každá ženská.
Zlatá medaile přibude k té pekingské?
Už máme na papíře návrh našeho nového bydlení, tak je tam i jedna místnost, kde by medaile mohly být. Ale k tomu je ještě dlouhá cesta, zatím jsou v trezoru v bance.
Už jste poznala zájem, který o vás byl po hrách v Pekingu. Bude teď ještě větší?
Jsem zkušená, po Pekingu vím, do čeho jdu. Třeba Mirka Knapková bude asi víc překvapená. Umím to kočírovat, stejně už nemám říct co nového...
Po sedm let už vozíte medaile z velkých akcí. Neplánujete odpočinek?
Teď se soustředím ještě na závěr Diamantové ligy, pak se opravdu uvidí, jestli budu cítit potřebu odpočinku. Možná by nebyl špatný.
