Hlavní obsah

Kreuziger: V kopci se ukázala pravda, nebyl jsem v pohodě

PEKING

Před odletem do Pekingu cyklista Roman Kreuziger prohlásil, že umístění v první pětce by pro něj bylo super výsledkem. V průběhu sobotního závodu se dlouho zdálo, že to nemusí být nereálné přání. V posledním kole ale nezachytil nástup svých protivníků a nakonec dojel až pětačtyřicátý. „Já věděl už čtyři kola před cílem, že pokud se člověk chce udržet s nejlepšími, musí se cítit ve stoprocentní pohodě. A to nebyl můj případ,“ přiznal Kreuziger.

Článek

Únik vaší skupinky nevypadal vůbec beznadějně, proč se nepodařilo ho dotáhnout do úspěšného konce?

Španělé tam měli dobrého zástupce Sastreho, bohužel Italové jen Bruseghina, kdyby byl na jeho místě Rebellin nebo Pellizotti, mohlo to vypadat všechno jinak.

Přestala tedy fungovat spolupráce?

Myslím, že jsme ze začátku spolupracovali všichni, ale v tak velké skupině se vždycky někdo najde, komu se nechce. A bylo znát, že Italům chyběl lídr a nikoho neměli ani Rusové.

Kdy přišel zlomový moment a vy jste začal cítit, že už to na žádný velký úspěch nebude?

Cítil jsem hned od začátku, když jsme odjeli, že to není pravé ořechové. V té skupině jsme to my Češi tahali, protože tam být v háku a ani se neukázat by byla hloupost.

Ale v posledním kole jste ještě zkusil se chytnout uprchlíků.

Zkusil. Když odjelo prvních šest, tak jsem tam chtěl být, ale když nohy nejedou, v kopci se ukáže pravda. Pak musíte jet svým tempem a nemůžete dělat zázraky. Já věděl už čtyři kola před cílem, že pokud se člověk chce udržet s nejlepšími, musí se cítit ve stoprocentní pohodě. A to nebyl můj případ. I když na to, jak se mi jelo ze začátku, můžu být spokojený, protože když nás dojeli, tak jsem si myslel, že z toho slezu.

Vážně jste o tom uvažoval? Jak se to projevilo?

Člověk ztratí chuť do závodění a nechce se mu dál, ale zase je to olympiáda, která je jednou za čtyři roky, takže je dobře, že jsem dojel.

Stíhal jste sledovat i kolegy ze stáje Liquigas? Byli hodně vidět...

Jasně, věděli jsme o sobě, jsme kamarádi. V úniku jsme byli ve čtyřech, já Kučinskij, Miholjevič a Fischer. Když se člověk necítí nejlépe, je to pro něj vzpruha, zvedne to náladu.

Jak se vám dýchalo v dusném počasí?

Nejhorší to bylo na začátku ve městě, ale čím víc jsme se přibližovali k okruhu, tím bylo lépe. Poslední dvě kola už bylo příjemně, ochladilo se.

Jelo se v krásné scenérii, ale v závodě asi není čas to vnímat....

Teď ne, v závodě nepřemýšlíte, kudy jedete. Ale při tréninku jsem Velkou čínskou zeď vnímal.

I čínští diváci se snažili fandit...

Určitě, ale je to něco jiného, bylo vidět, že to tu není sport číslo jedna. I když jich bylo dost.

Reklama