Článek
Jaroslav Volf s Ondřejem Štěpánkem sami dumali, jestli v přípravě neudělali něco špatně. Ale trenér Ondřej Mohout jim stále věřil. „Vůbec jsem nepochyboval, protože vím, že jsou dobří. Spíš šlo o to, aby o tom moc nepřemýšleli,“ nastínil trenér psychologickou taktiku, kterou uplatňoval na své elitní svěřence.
Věřil jim i včera při jejich dosud životním závodě. „Kluci věděli, že medaile je hodně nablízku, takže bylo důležité se nepodělat a nic nezkazit,“ říkal. Volf se Štěpánkem ale zvládli i druhou jízdu téměř bezchybně.
Mohout, stejně jako jeho svěřenci, hned po dojezdu viděl, že medaili mají jistou a už jen netrpělivě sledoval, jak si povedou přemožitelé českého páru z prvního kola, slovenští bratři Hochschonerovi. „Páni Hochschornerové? Před nimi klobouk dolů, titul je ve správných rukou,“ vysekl pochvalu na adresu trojnásobných olympijských vítězů.
Mohout přitom málem závod vůbec nemohl sledovat. Měl akreditaci jen na polovinu her, neboť s odložením finále nemohl počítat. Její platnost mu končila v pátek v poledne. „Ale nakonec mi ji nechali, pan Hrdina z Českého olympijského výboru to zařídil. Jen nevím, co udělali s tím člověkem, který ji měl dostat po mně,“ usmíval se spokojený trenér a už mohl v klidu přemýšlet nad způsobem medailových oslav.
První příležitost byla hned v noci v letadle při cestě přes Istanbul. „Ale tam asi ne. Tedy aspoň klukům jsem řekl, že do letadla je tahat nebudu,“ pobaveně líčil Mohout. „Navíc mám vyzkoušeno, že v letadle se neslaví, protože tam je mi pak vždycky strašně špatně,“ smál se.
