Článek
Cítila jste, že máte problémy se odrazit i na trénincích tady v Pekingu?
Když tam byl třeba se mnou ještě Sláva (trenér Patera - pozn. red.), tak jsem se odrazila a šlo to. Ale tady i to rozcvičení bylo takové, že jsem si jednou skočila a pak jedna paní organizátorka se to tam snažila řídit a nikdo jsme neměly čas se pořádně rozcvičit. Tak jsem to nechala až na ten závod - buď, anebo. Bohužel to nevyšlo
Čeho se před skokem bojíte? Odrazu nebo té výšky…
Bojím se odrazit, proto jsem pořád probíhala. Když v tyčce člověk udělá něco blbě, tak z toho může být velký průšvih, takže už to mám asi v sobě zakořeněné, že se prostě bojím.
Z čeho to pramení? Nepovedl se vám nějaký skok?
Ne, myslím, že to souvisí s tím, že nemám takovou jistotu. Pamatuji si, jak jsem se rozběhla a odrazila loni. Teď cítím, že to tak není, vím, že je něco špatně a bojím se odrazit. Ale není to tak, že bych se bála pádu na koleno.
Ten špatný pocit přichází hned na začátku rozběhu?
Ne, to jsem přesvědčená, že se odrazím. Až poslední třeba dva kroky rozhodnou, že ne.
Ucítíte při rozběhu bolest v koleni?
Ne, to je v hlavě. Vím o něm, ale nelimituje mě. A hlavě se nedá ze dne na den poručit.
Přitom v Plzni, kde jste splnila limit, jste skákala.
Tam to ale vypadalo také hodně podobně jako tady, jenomže tam jsem se občas odhodlala odrazit, a tím pádem jsem mohla tu laťku přeletět.
Jak získat zpět tu jistotu? Tím, že budete skákat?
Určitě. Jsem typ, že když na tréninku vidím, že jde všechno dobře, tak je mi jedno, jestli je to třeba Velká cena Plzně nebo olympiáda. Tu jistotu jsem bohužel letos neměla čas získat.
Politovaly vás soupeřky?
Ony věděly, co se mi stalo. Spíš byly vůbec překvapené, že mě tady vidí a že jsem se dostala tak rychle zpátky. Takže mi gratulovaly a měly radost, bylo to hrozně příjemné.
Říkáte si, že jste sem vůbec neměla jezdit?
Teď bych samozřejmě byla raději doma, ale je dobře, že jsem tu byla. Je to olympiáda, kterou už asi nikdy nezažiju a jsou to zase další cenné zkušenosti. Tak narvaný stadión nepamatuju.
