Článek
Kvalifikace se vám nevydařila podle představ. Co bylo příčinou problémů v boji o finálovou osmičku?
Chtěla jsem střílet moc pečlivě, což je blbost. Nikdy to nedělám. Byla jsem celá pomalejší, než obvykle. Stabilitu mám opravdu dobrou, ale moc jsem si se střílením hrála. Trošku jsem také párkrát zaspala na spoušti. Ale konec jsem vychytala.
Během boje o místo ve finále jste po třetí devítce odložila vzduchovku a rozmlouvala s Petrem Kůrkou, vaším otcem, jenž vede reprezentaci Austrálie, ale je současně i vaším osobním trenérem. Co vám radil?
Táta mi říkal, že jsem pomalá. Šlo o zvláštní závod. Necítila jsem, že musím. Možná jsem měla pocit, že mám po Pekingu odpracováno. Možná jsem byla málo nabuzená. Neměla jsem tah, jako vždy. Připadala jsem si trošku mimo. Ale probudila jsem se včas. Věděla jsem, že musím být stoprocentní, ale předpokládala, že do finále půjdu stejně z poslední pozice nebo ještě hůře do rozstřelu.
Na poslední sérii deseti ran jste se měla jen necelých deset minut. Ale pod tlakem jste neudělala ani jednu chybu.
Věděla jsem, že není čas. Tudíž jsem nemohla moc přemýšlet, což je někdy lepší. Muselo jít o rychlou a čistou práci.
Po poslední ráně jste se ohromně radovala. Věřila jste, že postupujete přímo do finále? Nebyla jste později zklamaná pouze z rozstřelu?
Já jsem tušila, že na něj asi dojde. Ale měla jsem obrovskou radost, neboť jsem překonala krizi. Nevím proč, ale byla jsem trošku unavená. Nespala jsem úplně dobře. Pořád burácely ohňostroje při zahájení, létaly helikoptéry. Byl tam strašný rachot. V průběhu kvalifikace jsem se ale probudila. Nezbývalo mi nic jiného.
Jak se tedy ráno vstávalo?
Těžko. V pět hodin fakt špatně. Několik dnů jsem nespala dobře. V noci před soutěží byl strašný bordel. Jsme strašně blízko hlavnímu stadiónu. Den před soutěží mě budily ohňostroje. Ještě o dvě noci dříve byl zase nácvik nástupu a celého ceremoniálu, takže na spánek také nic moc.
Nakonec došlo na rozstřel se čtyřmi soupeřkami, přičemž jen nejslabší byla vyřazena. Všechny jste měly pět ran, na každou byl časový limit pětasedmdesát vteřin. Před posledním pokusem jste byla mimo postupové pozice. Věděla jste, že závěrečná rána je bojem o všechno?
Průběžné výsledky neznáme. Ale myslela jsem si to. A nevěděla jsem, jestli by následoval ještě další rozstřel. Ale pak jsem z reakce publika vytušila, že postupuji. A finále pro mě bylo fakt super.
Ještě před rozstřelem byla krátká přestávka. Co jste během ní zvládla?
To bylo hrozné. Vytáhli mě na kontrolu vybavení, což se dělá. Jenže následně mi rozhodčí nedali žádný čas na přípravu. Já přišla tedy rovnou na pozici, což mi moc nevyhovovalo.
Jaké pocity převažují pár minut po poslední ráně, která vám přisoudila čtvrté místo?
Mírné zklamání. Ale to je odraz poslední rány, kterou byla jen devítka. To je vždy takové... Ale stejně by mi to k medaili nepomohlo. Celkově vzato jsem spokojená. V jednu chvíli v kvalifikaci byla moje pozice těžká, když jsem musela střílet už jen samé desítky.
Kdyby se vám podařilo ve finále při poslední ráně trefit 10,8, mohla jste získat bronzovou medaili.
To by byla haluz. A stejně by stačila jen na rozstřel. Dát deset devět na poslední pokus, což by zaručilo stupně vítězů, je spíše z říše pohádek. Ale jsem celkově spokojená. Bojovala jsem totiž jako lev, čehož si moc cením.
Zažila jste v minulosti podobný závod?
Nezažila. Teď už je každý něčím specifický. V sobotu v Londýně jsem si byla vědomá, že svoje mám. Z minulých her v Pekingu a těch předchozích v Aténách. A nevěděla jsem, jak se k tomu postavit.
Až se za sobotním vystoupením v Londýně ohlédnete s odstupem, bude převažovat zklamání nebo spíše pocit uspokojení, jak jste zvládla vypjatou situaci?
Bude mě těšit čtvrté místo, protože jsem postoupila z rozstřelu. Kdybych šla z prvního místa a spadla na čtvrté, mrzelo by mě to. Ale postoupila jsem z osmého. A vlastně se ještě přiblížila medaili. To je super.
V jednom okamžiku bylo k bronzu šest desetin.
Věděla jsem, že stupně vítězů jsou blízko. Ale současně jsem si uvědomovala, že mám handicap z kvalifikace.
Připustila jste, že vaše forma před čtyřmi lety v Pekingu byla výjimečná. Je tedy nynější čtvrtá pozice hodnotou srovnatelná s medailemi z Číny?
Je ještě cennější. Neměla jsem jistotu. Když člověk není nejbystřejší, tak se projeví základ z tréninku. Potřebuji ten podklad ve vypjatých chvílích. Mně to začalo jít až před měsícem na sto procent. Takže ten základ mi chyběl.
V Londýně vás čeká ještě účast v soutěži ve střelbě ze sportovní malorážky, v níž jste na minulých olympijských hrách získala stříbro. Podaří se vám nahodit motor z hlediska motivace na sto procent?
Určitě. Nesmí se opakovat začátek ze vzduchovky, který mě stál nějaký bodík. Střílela jsem slušně, ale byla jsem moc opatrná. V nástřelu jsem pálila do jedné díry. Asi jsem později dostala strach. Je to o hlavě. Když je technika perfektní, rozhodne psychika. A technika byla v daném okamžiku optimální.
Můžete si spravit chuť medailí při druhé disciplíně nebo by šlo o hodně velkou náhodu?
V malorážce se překvapení stávají. Záleží, jak se kdo vyrovná s tlakem a také větrem. Musí se hodně přemýšlet. Ve vzduchovce vím, že jsem silná. V malorážce se do finále dostanu, když se mi bude dařit. Technicky jsem slušná, ale výsledky to podložené vůbec nemám. Když se přiblížím finále, budu šťastná jako blecha.
