Článek
"Jejich národní tréninkové centrum je pořád zavřené, ale snažíme se je přesvědčit, aby ho otevřeli. Je to jako Spojené státy v basketbalu nebo Kanada v hokeji. Když si to necháte jen pro sebe, všechno vyhrajete a nikdo jiný nebude moci vyhrát. Všichni ostatní pak ztratí zájem," řekl Sharara v rozhovoru pro agenturu AP.
Stolní tenisté s čínskými kořeny totiž zdaleka nehrají jen za nejlidnatější zemi světa. Například v ženské kategorii jsou Číňanky prakticky ve všech silných evropských týmech, rodačku z této země měl v Londýně dokonce i tým Konga.
Od těch, kteří se dostanou do čínské reprezentace, se nečeká nic jiného než zlato. Na stupních vítězů tak byli k vidění radující se medailisté z jiných států a zlatí čínští reprezentanti, v jejichž tvářích se zračila především úleva ze splněného úkolu.
Od zařazení stolního tenisu do programu olympijských her v roce 1988 získala Čína 24 z 28 zlatých medailí. Před čtyřmi lety v Pekingu obsadili její reprezentanti ve dvouhrách kompletní stupně vítězů, čemuž ITTF zamezila povolením startu pouze dvěma reprezentantům z každé země. V Londýně tak na bronz dosáhla Číňanka v singapurských barvách Feng Tchien-wej a jediný zástupce Evropy Dimitrij Ovtcharov z Německa.
Jako naděje do budoucna vidí Sharara mladé Japonky, devatenáctiletou Kasumi Ičikawovou a třiadvacetiletou Ai Fukuharaovou, a šestnáctiletou Američanku Ariel Hsingovou. Ta v Londýně v šesti vyrovnaných setech trápila pozdější šampiónku Li Siao-sia.
"V příštích čtyřech pěti letech se to změní. Uvidíte vyhrávat i jiné země. Ale je samozřejmě otravné, když příliš dlouho vyhrávají pořád ti samí, ať už je to Čína nebo Spojené státy," dodal kanadský šéf světového pingpongu.
