Článek
Největší příjmovou položkou, která přispívá k pokrytí nákladů na pořádání olympijských her, jsou příjmy z prodeje vysílacích práv.
Během zatím poslední vyčíslené "čtyřletky" (2001-04) činily celkové olympijské marketingové příjmy 4,189 miliardy dolarů, což byl nárůst o půl miliardy dolarů oproti předešlému období. Asi polovina ze získaných zdrojů plyne do kasy pořadatelů her, zbytek se dělí mezi jednotlivé národní olympijské výbory a mezinárodní sportovní federace a osm procent si ponechává Mezinárodní olympijský výbor (MOV).
Z celkových olympijských příjmů tvoří prodej vysílacích práv 53 procent. Druhým nejlukrativnějším tokem, jímž proudí do olympismu prostředky, jsou sponzoři, kteří dodávají MOV 34 procent peněz. V tzv. olympijském marketingovém programu (TOP) hrají od roku 1985 hlavní roli globální korporace, které si kupují exkluzivní právo být spojovány s proslavenou značkou pěti kruhů. Další skupiny pak mají statut spíš lokálních sponzorů nebo oficiálních dodavatelů.
Peníze za vstupenky
Třetím zdrojem, který přináší 11 procent financí, jsou vybrané peníze za vstupenky. Čtvrtým a posledním velkým dodavatelem prostředků do olympijského hnutí jsou licenční ujednání. Různé suvenýry s logem her tvoří dvě procenta příjmů.
Příjmy za vysílací práva nepřetržitě rostou. Jestliže na olympiádě v Římě v roce 1960 poprvé překročily jeden milion dolarů, při olympiádě v Aténách to bylo již 1,494 miliardy. U her v Pekingu se odhaduje příjem z vysílacích práv na 1,737 miliardy dolarů. Nejvíce za letošní hry zaplatila stejně tak jako v předchozích letech americká NBC (893 milionů dolarů) následovaná Evropskou vysílací unií (EBU), jež vydala 443 miliónů.
Zdroje k pokrytí nákladů na olympiádu hledá každé pořadatelské město podle jiného klíče. Zpravidla na pokrytí provozních nákladů postačí příjmy získané z výše uvedených programů (vstupenky, licence, sponzoring, televizní práva) a zčásti tyto příjmy pokryjí i některé investice na výstavbu. Chybějící finance pak obvykle dodává buď soukromý sektor (v rámci domácího sponzoringu) nebo státní sektor ve formě dotací.
Bez státního příspěvku se poprvé konaly olympijské hry v roce 1984 v Los Angeles, které se paradoxně do dějin zapsaly jako první ziskové od roku 1932 (223 miliónů dolarů). Základem komerčního úspěchu her v Los Angeles bylo omezení výdajů, většina sportů se totiž konala na již existujících stadiónech a organizátorům se také podařilo získat štědré sponzory.
Největší ekonomickou katastrofou zřejmě byl Montreal 1976
Příkladem OH financovaných z velké části ze soukromých prostředků byla také Atlanta 1996, kde podíl těchto prostředků dosáhl 85 procent (zisk činil asi deset miliónů dolarů). Hry v Sydney 2000 byly financovány přibližně 70 procenty ze soukromých zdrojů. Na hrách v Barceloně 1992, které vykázaly zisk pět miliónů dolarů a položily základ k silnému hospodářskému rozvoji města, se soukromý sektor podílel 62 procenty. V Soulu 1988 byl podíl soukromých a státních prostředků vyrovnaný a zisk této olympiády byl podle odhadů 300 miliónů dolarů.
Největší ekonomickou katastrofou zřejmě byla olympiáda v Montrealu v roce 1976, která takřka přivedla město k bankrotu. Miliardové dluhy také zbyly pořadateli her v Aténách v roce 2004, které byly s deseti miliardami dolarů nejnákladnější olympiádou v historii. Hostitelé her však počítají také s tím, že se jim vložené prostředky vrátí v budoucích letech. V některých zemích olympiáda přispěla k růstu HDP. Výdělek her v Pekingu je odhadován na 16 miliónů dolarů.
