Článek
Vítězové olympijských her se těší přízni sportumilovného publika a jejich jména jsou zanesena do pečlivě vedených statistik. Přesto přinejmenším jeden z oceněných na seznamu chybí. Na druhých novodobých hrách, které se konaly v roce 1900 v Paříži, si dvojice veslařů z Nizozemska na poslední chvíli vybrala za kormidelníka malého francouzského kluka. Snad i jeho zásluhou byla jejich loď v cíli první. Po předání cen však chlapec zmizel, aniž by považoval za nutné sdělit své jméno či věk. Jediné co po tajemném vítězi zbylo, je zažloutlá fotografie ze slavnostního ceremoniálu.
Se soupiskami závodníků si celkově organizátoři prvních her těžkou hlavu nedělali. Tak se mohlo stát, že se v roce 1896 v Aténách zúčastnil tenisového turnaje britský student John Boland, který původně přišel pouze jako divák. Když viděl úroveň hry, rozhodl se do soutěže zapojit. Boland, jinak posluchač kurzů řecké mytologie na oxfordské univerzitě, kupodivu postupně vyprovodil z kurtu všechny soupeře. A aby toho nebylo málo, ovládl spolu s německým atletem Friedrichem Traunem tenisový dvorec i při čtyřhře. Hrabě Coubertin mohl být spokojen, neboť myšlenka amatérského sportu byla díky Bolandovi demonstrována v takřka krystalicky čisté podobě.
To Američan Jim Thorpe, kterého švédský král neváhal označit za největšího atleta světa, na pravidlo amatérismu naopak doplatil. Na olympiádě ve Stockholmu v roce 1912 vyhrál tento potomek amerických indiánů s obrovským náskokem pěti a desetiboj, jenže následující rok byl z přehledu vítězů vymazán. Důvod? Vyšlo najevo, že Thorpe byl před olympiádou placeným hráčem baseballu. Šlo o zanedbatelnou sumu, nadto získanou při úplně odlišném sportu, přesto byl Thorpe označen za profesionála a o medaili dodatečně přišel. Že šlo o přehnanou horlivost posuzovatelů se potvrdilo o 70 let později, kdy olympijský výbor Thorpovi medaili posmrtně vrátil.
Lorz pozbyl slávu zaslouženě
To Thorpův krajan Fred Lorz pozbyl v roce 1904 slávu olympijského vítěze zcela zaslouženě. Krátce po jeho triumfálním finiši v maratónském běhu totiž vyšlo najevo, že Lorz sice absolvoval celou trasu, jenže z větší části pohodlně usazen v automobilu. V rozporu s olympijskou myšlenkou zřejmě nabyl přesvědčení, že není ani tak důležité zúčastnit se, ale vyhrát.
S maratónským během, konkrétně se stanovením jeho délky, měli jisté potíže i pořadatelé. Běh zpočátku měřil kolem čtyřiceti kilometrů. V roce 1906 však závodníci absolvovali bezmála o dva kilometry víc a při londýnských hrách v létě 1908 museli překonat dokonce 42 kilometrů a 195 metrů. Důvodem nebyl nepřesný přepočet na tradiční britské míry, nýbrž záměr organizátorů. Ti potřebovali, aby se cíl závodu nacházel přímo před královskou tribunou na stadiónu v Londýně. Jenže ta byla od zámku ve Windsoru, odkud se startovalo, vzdálena zmíněných 42 kilometrů a skoro dvě stě metrů. Lóže se přesunout nedala, o zámku ani nemluvě, a tak byl běh o chybějící úsek prodloužen. V roce 1924 se tato vzdálenost kupodivu stala oficiální délkou.
Organizátoři her však někdy čelí i závažnějším problémům, než je nevhodně umístěná tribuna. Tak například v roce 1956 se olympiáda musela neplánovaně konat hned na dvou kontinentech. Příčinou bezprecedentního rozhodnutí bylo, že australští veterináři odmítli vpustit do země závodní koně, aniž by zvířata podstoupila povinnou karanténou. Razítky a šanony dobře živený úřední šiml nakonec triumfoval nad ušlechtilými závodními plnokrevníky a jezdecké disciplíny se musely konat na druhé straně zeměkoule, ve švédské metropoli Stockholmu.
