Článek
Už vám došlo, že jste olympijská vítězka?
Kdepak, ještě ne, teprve to přichází a naplno přijde poději. Ale jsem nesmírně šťastná.
Byl to těžký závod?
Jeden z nejtěžších v mojí kariéře. Snažila jsem si stres nepřipouštět, ale před samotným začátkem jsem byla nervózní a nebylo mi nejlépe. Už na začátku jsem byla vyčerpaná. Nechtěla jsem ani přemýšlet. Jen jsem si řekla, že si stoupnu na svoje stanoviště a budu střílet co nejrychleji, ale také nejpřesněji, abych neztrácela čas mezi ranami. A ono to tam padalo. Byla jsem dost přesná, ale ty desítky na mne nečekaly, musela jsem si pro ně tvrdou prací dojít. Světový pohár, který jsem tu vyhrála na jaře ve vyrovnaném světovém rekordu, byl oproti sobotnímu závodu procházkou růžovým sadem.
Kdy vás napadlo, že byste závod mohla dotáhnout na absolutní nástřel 400 bodů?
Když už jsem měla třicet desítek a šlo mi to, tak jsem si řekla, že si závod přeci nepokazím a dám čtyřstovku. Na tu jsem čekala celou kariéru. Ta mne konečně zařadí tam, kam patřím, tedy nahoru. Fakt, že k tomu mám všechny olympijské rekordy v této disciplíně, tedy i finálový, to bylo něco navíc.
Vy jste ale tuto absolutní hranici už několikrát překonala...
Asi čtyřikrát, ale doma a na závodech, z nichž se světové rekordy nepočítají. Za úplně první čtyřstovku někdy před sedmi roky mi dal táta prsten se čtyřmi kamínky. Teď asi půjdu ke zlatníkovi, aby mi tam vyryl čtyři čárky a pátou je přeškrtl, jako na pivním tácku... Nosím dva prsteny, víc jich mít nemusím.
Po dvaatřicáté ráně jste si šla odpočinout. Bylo to proto, že jste trefila 10,1, tedy nižší desítku?
V základním závodě se na desetiny nepočítá. Měla jsem zkrátka desítku. Potřebovala jsem si jen odpočinout. Věděla jsem, že mi to jde, měla jsem dobrou stabilitu, ale tělo se začalo kývat. Už nereagovalo tak dobře. Já šla doleva, flinta doprava. S tátou a Mattem jsme si jen pár minut popovídali. Oba mi řekli, že už to mám dostřílet na čtyřstovku. Zbývalo osm ran a já věřila, že to dotáhnu.
Tušila jste po základním závodě, že vedete?
Tak nějak ano. Za čtyřstovku se tleská a nikomu jinému diváci netleskali. Ale byly tam další tři závodnice, které měly o jediný bodík méně, to není mnoho. Kdyby některá z nich měla ve finále pevnější nervy, tak mě mohla i převálcovat.
K tomu se chystala Chorvatka Pejčičová, když se vám po třetí ráně přiblížila na tři desetiny bodu...
To jsem vůbec nevěděla, i když jsem tušila, že bude blízko. Ale chybičky jsme dělaly všechny. Já je dělám z nedočkavosti a rána pak jde na terči dolů. Potom jsem všechno napravila čtvrtou ránou 10,9. Po osmé ráně jsem si říkala, že už jsem na stupních, když to Du-Li tak kazila.
Kdo vám první řekl, že jste zlatá?
Táta zvedl palec nahoru. Bylo to příjemné překvapení. Nemyslela jsem si, že finále střílím tak dobře. Já ze střeliště na tabuli nevidím a výsledky ostatních moc nesleduji. Hlavně nemám v hlavě kalkulačku, abych počítala, kdo jak na tom je. Samozřejmě ale tuším, jestli se mi někdo blíží nebo mě přeskočil.
Jak váš závod prožívali táta trenér a manžel?
O tátu jsem měla strach, aby to vůbec přežil. On je mnohem nervóznější než já. Snaží se to na sebe stáhnout. Strašně si přeje můj úspěch. Matt je trochu klidnější. Oba mi ale moc pomohli. S oběma si ráda popovídám. Sama jsem při závodě v klidu. Vím, proč tam jsem, čeho chci dosáhnout a co pro to musím udělat. Vím, že nesmím škubat flintou při spouštění, na to se soustředím. O dobrý výsledek vždycky bojuji jako lev, což stojí hodně sil.
Ve finále jste střílela jako poslední, až pět sekund před limitem pětasedmdesáti vteřin. To byla psychologická zbraň na soupeřky?
Kdepak, to je můj normální finálový styl.
Snažila jste se hodně zadržovat slzy na stupních vítězů?
Nechtěla jsem brečet jako malé dítě. Cukaly mi koutky, ale ustála jsem to. Vyplakala jsem se štěstím Mattovi na rameni. S velkou chutí jsem si zazpívala hymnu.
I ve finálové hale, bylo horko. Dělá vám zdejší počasí problémy?
Takové vedro a dusno nemusím. Měla jsem tři dny problémy s aklimatizací, což se mi nestává. Byla jsem z toho na nervy, ale čtvrtý den se všechno srovnalo.
Pomáhají vám korálky od táty, které koupil v Thajsku od mnicha?
V nich to určitě není, ale když se na ně podívám, vzpomenu si, co mi říkal.
Dá se pekingský olympijský závod srovnat s tím bronzovým v Aténách?
Je to jiné. Ale tenkrát jsem měla také ohromnou radost. Vystřílela jsem medaili.
Kam si olympijské zlato uložíte?
Zatím mám všechny medaile v košíčku, ale chci si na ně pořídit věšáčky a vystavit si je.
Ve čtvrtek vás čeká sportovní malorážka na 3x20 ran. Co budete do té doby dělat?
Odpočívat. Natrénováno mám a vzduchovka mě stála strašně moc psychických i fyzických sil. Především se ale nebudu tak stresovat, jako před vzduchovkou. To už bych nezvládla, protože malorážka je mnohem náročnější.
V čem je hlavní rozdíl, kromě délky závodu a úplně odlišné zbraně?
Vzduchovka je pořád moje hlavní disciplína. Mám ji zažitou. Vím, co dělám, i to, že když to udělám dobře, tak to vyjde. V malorážce takovou jistotu nemám. Navíc je technicky náročnější. Především si chci ten závod užít. Ale s co nejlepším výsledkem.
Budete měnit svoji vzduchovku Anschütz, o níž táta říká, že už je moc stará?
Mám ji od roku 1999. Pořád slouží dobře, takže o tom zatím neuvažuji. Je ale hodně vybíravá na diabolky. Musíme pečlivě zkoušet a vybrat tu nejlepší sérii. Pro top výkony to je důležité.
Váš manžel Matthew Emmons před čtyřmi roky vyhrál malorážku vleže a ve finále na 3x40 ran pak poslední ránou přišel o zlato, když trefil cizí terč a měl nulu...
Myslíte, jako že by mě mohlo potkat totéž? Tak to ne! Já se vždycky ujistím, že střílím na svůj terč. Matt už si z toho dělá legraci. To byla tak neskutečná blbost, že se tomu dá jen smát.
Prý se chystáte založit po olympiádě rodinu?
To chceme. Pracujeme na tom. Ale není tak, že nám tikají biologické hodiny. Až se zadaří, tak otěhotním.
Kdy se po založení rodiny chcete ke střelbě vrátit?
Nechávám to na budoucnosti. Ráda bych byla schopná se vůbec vrátit, a pokud ano, tak co nejdřív. Nechci skončit, i když se říká, že v nejlepším se má přestat. To se mi teď nechce.
Ale po Aténách jste skončit chtěla. Táta to nesl hodně těžce, ale manžel vám konec rozmluvil...
Udělal dobře. Normální je, že každý sportovec má tyhle vlnky nahoru a dolů. Už jsem si to vyřešila a vrátila se ještě lepší.
Teď se k vám určitě pohrnou sponzoři, zpeněžíte svoje zlato?
Jestli nějakého sponzora uvidíte, tak sem s ním... Určitě mi pomůže agentura Sport Invest International, která mě zastupuje. Budu sponzory potřebovat, abych mohla dál střílet a létat častěji z USA do Evropy. Nebude to na všechny závody, hlavně po dítěti určitě ne, ale s Českým střeleckým svazem se určitě domluvíme. Sám by to neutáhl, protože budu nejdražší střelkyní a já bych nechtěla, aby to bylo na úkor ostatních. Tím neříkám, že vezmu každou reklamu, tatrmana ze sebe dělat nebudu. Ale uvědomuji si, jak důležití sponzoři jsou. Pokud by bylo hodně zle, musela bych se střílením skončit. K tomu snad nedojde.
Budete žít v USA, nebylo by jednodušší přijmout jejich občanství a střílet za ně?
Já chci střílet za Česko, mám tu naši zemičku moc ráda. Tohle by bylo úplně nejkrajnější řešení, kdybych neměla prostředky na létání domů.
Tak přemluvte Matta, ať střílí za Česko a žijte tady?
Možná by se ani moc nebránil... My jsme se ale rozhodli žít v USA. Nebude to na Aljašce, odkud Matt pochází, je to hlavně pro moje rodiče daleko. Ani v Coloradu nezůstaneme, i když tam žijeme v Centru olympijské přípravy sportovců USA. Líbí se nám v Minnesotě. Tam si chceme postavit dům. To nebude levné, takže každý dolar či koruna se hodí. Včetně miliónu za olympijské zlato.
