Článek
Vítězství v motýlku na 200 m z vás udělalo ziskem desátého zlata nejúspěšnějšího olympionika historie. Jaký byl z vašeho pohledu tento historický závod?
Věřil jsem, že zaplavu čas na hranici 1:51 minuty nebo ještě lepší. Na ten jsem závod rozjel. Posledních sto metrů jsem ale nic jsem neviděl. Měl jsem brýle plné vody, začalo mi tam během závodu zatékat. Dokonce jsem neviděl ani stěnu při dohmatu v cíli. Za těchto podmínek to není tak špatný čas a pořád ve světovém rekordu. Alespoň mám další motivaci.
Takže jste netušil, že vás dohání Maďar Cseh?
Netušil a není to podstatné. Rozhoduje, kdo nejdříve dohmátne v cíli a to se mi podařilo, i když jsem vůbec nevěděl, kam sahám. (smích)
Chcete v Pekingu získat osm zlatých medailí, k čemuž máte skvěle nakročeno. Ve štafetách ale musíte spoléhat i na svoje kolegy. Nemáte někdy mrazení, že to nemusí vyjít?
Tak toho se neobávám. Moji kolegové jsou skvělí plavci. Ve štafetě na sto metrů volným způsobem jsem to byl naopak já, kdo to mohl pokazit jim. A na dvoustovce třeba také. Ale byli jsme opět nejlepší a v nejrychlejším čase historie.
Zbývají vám ještě tři závody. Máte na ně dostatek sil?
Pořád mi v rezervách dost sil zbývá. Kdybych si nevěřil, tak nebudu vyhlašovat, že získám osm zlatých a překonám Marka Spitze, který si jich z Mnichova přivezl sedm. Mám hodně natrénováno, plavu i osmdesát kilometrů v týdnu. Cítím se skvěle a věřím ve splnění svého snu.
Říkají vám Barkuda z Baltimoru nebo Žralok, jak se vám tyto přezdívky líbí? Jsou hezké, nebo ne... (smích)
Stal jste se nejúspěšnějším olympionikem historie. Za vámi jsou legendy jako Nurmi, Latyninová. Lewis či Spitze. Co to pro vás znamená?
Naplnění velkého snu. Nesmírně si toho vážím, protože k těm sportovcům, které jste jmenoval, ale i k dalším, cítím velikou úctu. Vážím si lidí, kteří něco umějí.
Vy se znáte s Lewisem či Spitzem?
S Markem Spitzem ano, občas spolu mluvíme. Říkal mi, že bych ho měl už konečně v Pekingu překonat. Carla Lewise osobně neznám, ale rád bych s tímto atletickým fenoménem někdy rád mluvil.
Vaše maminka Debbie závody hodně prožívá. nemáte o ni strach?
Někdy ano. Pořád ji říkám, ať se nenervuje, že to zvládnu. A když ne, tak je to jen sport...
Dokážete si při závodě spočítat, kdy můžete trochu ubrat z tempa aniž byste ohrozil svoje vítězství?
Tak to po mně nechtějte. Já a matematika, to nejde absolutně dohromady. Skočím do vody a plavu co nejrychleji. Jinak to neumím.
Umíte si představit chvíli, kdy vás někdo porazí?
Já porážky bytostně nesnáším. Udělám vše proto, aby nepřišly. Ke sportu ale samozřejmě patří. Když pak přibývají, je čas skončit.
Prý vstáváte před závody velmi časně, proč?
Někdy kolem půl páté mi zazvoní budík, pak se dávám tak půl hodiny v posteli dohromady, než vstanu. Ale je to pro mne strašně kruté, přímo bych řekl, že to je proti mojí přirozenosti, závodit tak brzy po snídaní (smích). Musím se dobře rozcvičit, abych pak v bazénu fungoval jak mám.
Jak vypadá váš denní program v Pekingu, když nejste v bazénu?
Spím nebo jím. Nic mezi tím není. Raději ale spím, protože to nejím. A já se najíst umím. Sním kila těstovin a pizzy, což není dobře. proto jsem se naučil hodně spát. Jde mi to skvěle a kdekoliv. Chcete to předvést (smích). Samozřejmě chodím i na masáže a do ledové vody, aby se ze svalů uvolnila kyselina mléčná. A mezi to všechno se vejde i plavání.
